paběrkování

bylo mi zadáno napsat profil příštího německého prezidenta. co s tím? rozhodl jsem se vypravit se do jeho rodného Osnabrücku, kde tento pán dlouhá léta sloužil jako radní, pak hejtman (landesministerpräsident). zeptat se v podhradí poddaných, jak jsou s panovníkem spokojeni. Osnabrück leží stovky kilometrů na západ od Berlína poblíž holandských hranic. jak byste se tam dopravili? Feldu jsem předem vyloučil. jednak hrká dost podivně poslední dobou, druhak je tu benzín drahej. jako zpravodaj z chudé východní Evropy jsem měl jasno: schoenes wochenende ticket.

tahle levná celodenní permanentka na lokálky druhý třídy patří k Německu stejně jako funfares National Expressu k Velký Británii nebo k Irsku Ryanair. Bez ní není německá zkušenost úplná. Takže: ráno vstát v 6, sako, košile, patička, diktafon, šup do sedla, jízda ranním Berlínem na Hauptbahnhof, zamknout kolo, naskočit do vlaku, sedm hodin se kodrcat a čtyřikrát přestupovat, pak na tři hodiny vyskočit v Osnabrücku, hodit do sebe sendvič, kafe, cígo, zběsile rychle nabrat na ulici dvacítku názorů, pak hop zpátky do vlaku na dalších sedum hodin, o půlnoci zpátky na Hauptbahnhof, ulepenej, kolo tam pořád je, zvolna, teď už beze spěchu, šlapat nahoru na Prenzlberg. další den nabušit 10 tisíc znaků, pokud možno čtivě, a poslat. uff. někdo dělá od devíti do pěti sekretářku nebo recepční, já stejnou dobu píšu jeden text. stálo to za to? kdyby měl někdo chuť: TADY je link. pak: pivo, v hlavě zvláštní prázdno, únava. studený lahvový pivo a výtuh na trávníku v parku ernsta thälmanna.

jinak: už dvakrát koupání v jezeře. poprvé s Monikou (z minulého dílu) důchodcovský rezort Tegelersee, včera krásně čistý, opuštěný Glinckersee. včerejší den byl kolem a kolem dost úplně na hovno, tak jsem si řekl: pojedu si aspoň zaplavat, v tom dusnu. Friede nemůže, Monika taky ne, Bára je nedostupná. tak co, pojedu sám a poprvé se projedu v berlínským trafiku, protáhnu feldě perka. našel jsem jí zaparkovanou, celou ulepenou od chmýří, který přišlo ze stromů s tim náhlým létem. naskočila ale holka dobře. jako by vůbec neměla najeto 240 tisíc...
šinu si to Bernauer Strasse směrem k jezerům, zvoní telefon. "čau, tak sem v Berlíně." Láďa. úplně sem na něj zapomněl. je v Neuköllnu, na druhým konci města. z nevinný vyjížďky se stává dobrodružná mise. Felície vzbuzuje pozornost. super, zvedají palec potetovaní pankáči, když stojím na světlech. was ist dass? ptá se mladej Turek z okýnka při popojíždění zácpou. tůůů! troubí klaksony taxikářů, když se ulepená felda chaoticky míhá z pruhu do pruhu přes plné čáry na křižovatkách, ježto si její řidič nevšim, že tenhle pruh je odbočující. pak se ale něco děje, auto začíná brzdit samo od sebe. zjišťuju, že se brzda nevrací. lepí se na destičky. asi to vedro. na Hermannplatz nabírám Láďu a další hodinu se vymotáváme z Neukollnu.nakonec vjíždíme do polí, lesů, voda je krásně vlažná, písečné dno, ve vodě se míhají velké ryby. krása. cesta zpátky už klidná, vlahej vzduch proudí staženými okýnky do mokrých vlasů... zpátky pod dušnou pokličku velkoměsta. i felda je spokojená, brzda se zase vrací.

jinak jinak: čas utíká, nový Hakl přečtený, teď Buninovy povídky, newyorský jazzový rádio, skenování rodinnýho archivu, pozvánky různejch neměckejch organizací na press akce (pošlete nám potvrzení faxem. kdo dneska sakra eště používá fax???)

a včera v noci, vracím se pozdě v noci domů kolem jednoho podniku, typickej Berlín, zevlouni chlastaj v betonový díře s holýma šedivýma stěnama na židlích kolem pingpongovýho stolu, u kterýho se přiopile střídaj... a říkám si: tohle je vono, tohle je ten Berlín, kterej uniká zachycení, kterej se Rudiš snažil popsat a taky Topol a taky Karolína z Respektu na svym blogu, ale kterej je pořád o krok napřed a pořád uniká vystižení a pojmenování, všechny pokusy o zachycení reality jsou o krok pozadu za realitou a tak působí upjatě a konzervativně, to je asi ta sebeobrana Berlína, že ho nejde zachytit. většina se snaží tyhle hmatatelný projevy jenom tradičně POPSAT, bylo by ale třeba přijít se zbrusu novým stylem, aby se to mohlo podařit. jestli vůbec. tak tak.

na závěr pár kousků z rodinného archivu, snad mi to příbuzní prominou.


děda


babička


strejda a teta


sestřenka


máma


vánoce u babičky a dědy


brácha, sestřenka, babička, já. po prvním přijímání, asi. strašnický kostel. vybledlá vzpomínka už dost.