čtvrtek 15. listopadu 2012

jak jsem potkal vencu t.

Text místo autorského medailonku k výstavě fotografií v Rýmařově

Václav T. pro mě byl docela dlouhou dobu jenom „ten kluk z internetu“. Když jsem na něj na síti narazil, fotil více méně svůj deník. Na těch fotkách byli jeho kamarádi - kluci z indie kapel a jejich holky, Václavova máma, divný existence, kuchyňský zátišíčka, krajinky s auty, nápisy v obchodech, každodennost. Měl jsem z těch fotek pocit, že bychom si mohli rozumět.
Osobně jsme se potkali až ve Zlíně, v podzemí bývalé nemocnice. Náš společný známý tu organizoval výstavu, které jsme se oba účastnili několika printy. Vašek právě věšel velkou fotku svého penisu, když jsem vstoupil do místnosti. Vypadal undergroundověji, než jsem si ho představoval, ale jinak mě nezklamal. Opili jsme se spolu na vernisáži, komentovali holky, přespali u kamaráda v Baťově domku, ráno si koupili gothaj a společně odjeli odpoledním vlakem. Václav vystoupil už v Otrokovicích, protože tehdy bydlel v Brně, já jel až do Prahy.
Pak se Vašek rozešel se svojí holkou (nebo se ona rozešla s ním?) a přestěhoval se do Prahy. Přijel autobusem Student Agency s kytarou, bez peněz a bez plánu, ale s naivním cílem dostat se „blíž ke středu“. Prostě jako správný půlnoční kovboj. Od té doby se pravidelně scházíme v hospodě Malá ryba, kde mi Venca u piva líčí, jak se mu to daří. Poslouchám historky o Hance 1, Hance 2 a Hance 3, které se potkávají, takže mi musí pořád připomínat, která je která. Vypráví, jak šel na schůzku pražských surrealistů, ale jako nováček směl sedět pouze u stolu surrealistů-juniorů, kde to byla celkem nuda. Nebo o tom, jak nahý pózuje sochařům na akademii. Někdy s sebou do hospody přivede svého kamaráda z Ostravy, který má ulomený zub a nadává mi, že jsem pražskej spokoš. Anebo mlčenlivého hubeňoura z Prahy, o kterém mi později prozradil, že chodí česat kočky do útulku kdesi v Bohnicích. Častým tématem je taky stěhování: jednou kvůli nesnesitelné maďarské holce, jindy kvůli despotické bytné, která mu měří, kolikrát denně si napustí horkou vanu. Jednou z Václavových výhod je, že ho jde do hospody vytáhnout skoro pokaždé, protože do práce skoro nechodí. Odmítne jedině tehdy, když má rande nebo zkouší s kapelou.
Celou tu dobu Vašek fotí. Fotí na film a ke mně si chodí půjčovat skenr na negativy. Půjčuje si ho a vrací tak často, že ho u mě nechává rovnou s batohem, ve kterém ho přinesl. Má totiž slušnou spotřebu. Fotí denně, má na to spoustu času. Foťák u sebe má vždycky alespoň jeden. Podivuje se, jak můžu chodit bez aparátu. „A co kdyby tady teď vypadla z náklaďáku velryba,“ řekl mi několikrát.
Některý Vaškovy fotky z pražského období znám z vyprávění, třeba bytnou. Jiné mi prozrazují, kde se celé ty dni toulá. Zátiší s igelitkou Lidl, na které leží opečený buřt. Nádržka se žlutou limonádou v cukrárně. Rozjedený talíř s chlebem a sýrem. Kluci z kapely při nahrávání desky v obýváku plném špinavých ponožek. Dělám si z Vaška legraci, že je chudý, romantický básník na periferii divokého kapitalismu, ale fakt je ten, že mu závidím. Ten volný čas, tu svobodu potulovat se po Praze a lovit si ty svoje políčka.
Teď jak si to po sobě čtu, uvědomuji si, že z toho Venca vychází trošku až nespravedlivě dobře! Jako herec když umře a všichni o něm říkaj „byl to velkej herec, ale hlavně obrovskej člověk“, i když třeba dělal za života pěkný prasárny. Je to tím, že jsem byl před chvílí na józe a po józe já jsem dycinky takovej sluníčkovej. Takže to uzavřu tím, že napíšu Venca je dobrej fotograf ale hlavně obrovskej člověk a vy už víte, jak si to máte přebrat, smajlík.

Vencovy fotky: TADY

úterý 6. listopadu 2012

pohlednice z Nelahozevsi

Po několikaměsíčním domlouvání jsem konečně navštívil Martina a Kristýnu. Jel jsem za nimi do Nelahozevsi vlakem z Masaryčky. Byl to courák, stavěl v každé zastávce, např. i v "Holešovice zastávka", kde jsem nikdy nebyl. Někdy bych tam chtěl vystoupit, uprostřed pustých rumišť. Další kus Berlína v Praze.
Sledoval jsem šedou nedělní krajinu za sklem. Bubeneč, Roztoky, Řež, Kralupy...jedním okem pozoroval podzimní Vltavu, druhým si četl Cesty na Sibiř od Ryšavýho, do kterých jsem zažraný už týden, šetřím si je.
Martin mi přišel naproti na malé nelahozevské nádraží. Neviděli jsme se dva roky, naposled v Berlíně. Mají domek nedaleko trati, ze zahrady jsou vidět vlaky. Kristýna už připravovala gril. Martin mi ukazoval, jak starý dům opravil; prostornou bílou světnici, kuchyň, koupelnu, vše minimalistické, vkusné, citlivé. Drobné, chudé dekorace, civilnost, čistota, preciznost. Šel z toho na mě klid. Cítil jsem se dobře. Cítím se dobře už od pátečního rána, kdy jsem se Standou Š. stál na terase na slunci, a když zašlo za mrak, řekl jsem, že to bylo dokonalé, ale teď s tím mrakem už není a Standa mi řekl "Hope, nebuď tak normativní, nesnaž se ten svět měnit". Nevím, jestli je to moudro, se kterým se dá žít, ale poslední dva dni mi zpříjemnilo.
Martin mi ukazoval stodolu, kterou vlastnoručně postavili. Na ní krásné zámkové keramické tašky jako skládačka puzzle.
Ale nejlepší ze všeho byla zahrada stoupající prudce do kopce. Domek stojí v rovině na úpatí svahu, který se zvedá strmě nahoru do výšky aspoň třiceti metrů. Svah je schodovitý a porostlý travou a stromy: sakurami, jabloňkami, broskvemi, meruňkami, všemu al dominuje vzrostlý ořešák. Teď v listopadu se topil v louži hnědého listí a spadaných ořechů.
Vyškrábali jsme se nahoru a otevřel se nám rozhled do kraje. Nádraží s dlouhými nákladními vlaky, travnaté fotbalové hřiště a řeka byly na dosah ruky, hned za nimi pak jakýsi industriální zámeček z bílého plechu s mnoha stříškami a vížkami, který Martin označil za elektrárnu. A za tím vším se rozprostíraly komíny, věže a haly rafinérií, okolí Kralup, naftové srdce republiky.
Bylo to hezké, jako na rozhledně. Kdyby byl sníh, z kopce bychom se mohli prudce rozjet dolů jako po sjezdovce. Musel jsem uznat, že to tu mají dobré. Tady prohlídka končila a Martin se zeptal, co já.
No co já, já jsem se zasekl a jsem pořád stejně nedospělej, akorát už jsem o něco starší, žiju ale furt stejně, řek jsem, Martin pokýval, vždyť já taky, ale tys tady něco vybudoval, namítl jsem, nene, to neni žádný budování, to si tady jen tak hrajeme, abych měl pocit, že mým úsilím něco vzniká, protože všechno, co jsem dosud dělal, bylo více méně virtuální a docela to funguje, musím říct, povídal cestou dolů, ale podle mě to budování stejně bylo, já jsem to schvaloval a cenil, jak to tady kultivuje, sám bych ale ničeho podobného nebyl schopen, neměl bych k tomu vztah, dost šikovnosti, odpovědnosti a trpělivosti. Já jsem tak na to ukořisťování drobných historek, které se pak dají vyprávět a kterým se lidé někdy zasmějí, především jejich trapnému hrdinovi - mně.
Kristýna stála u grilu. Maso už měla hotové, k němu na ohni opékala na plátky nakrájené brambory potřené olejem. Jedli jsme pak vevnitř a zapíjeli vše pivem, vylo to výborné. S jídlem ze mě spadla počáteční ostýchavost, začal jsem vyprávět historku o tom, jak jsem se vyspal s L. a běžela nám k tomu Zvětšenina od Antonioniho. Pak jsem ještě přidal ozkoušenou o kryse v našem berlénském bytě na Prenzlbergu, u obou se Kristýna i Martin smáli, "musíme to zfilmovat," říkal nadšeně Martin. Věděl jsem, že to nezfilmujeme, ale měl jsem radost, že se jim historky líbí. Cítil jsem, že jimi platím za pohoštění, vyvažuji jejich krásný dům, jejich krásný vztah, jejich trochu usedlý život. Ta role mi vyhovovala, i když jsem věděl, že z šedivé průměrnosti mě tahá jen těch pár historek. Pili jsme kubánský rum a kávu, pak jsem dostal pytlík jablek a ořechů. V šest už začali být manželé nesví, začli se balit k odjezdu. Rozloučili jsme se v sedm večer, když mě vyhodili na metru na Proseku.
Taď ležím v posteli, piju čaj, chrchlám, něco na mě možná leze, a vzpomínám na tu vyhlídku z ovocného sadu na nádraží, řeku a průmyslovou krajinu. A jak to píšu, říkám si, že si sice nevymýšlím, ale tu realitu překrucuju a stylizuju po svým, takže z toho sepsáním nakonec vznikne něco úplně jinýho, než co se stalo.