Berlin 2

Včera jsem přestal bydlet po kamarádech a známých a přestěhoval se do vlastního, skončilo tak kočovné období prvobytně pospolné společnosti lovců a sběračů a začal věk následující, zatím neznámý. Velký nákup za padesát eur, těstoviny s pestem, kafe první cigáro z okna. A když jsem se pod novou střechou rozvalil ve své široké posteli, symbolicky začalo pršet. Cha, jen ať prší, teď! Ať prší víc! Dobrý pocit.

Nikdy jsem neměl manželskou postel, koupil jsem jí od předchozí nájemnice spolu se skříněmi za padesát eur. Můj pokoj je velký, asi dvacet čtverečních metrů. Bydlím ve čtvrtém patře starého činžáku na Prenzlauer Bergu, čtvrti bývalého ostberlína, kde se dřív scházeli po bytech disidenti a umělci, teď tu bydlí yupíci a mladé rodiny s kočárky. Z pražských čtvrtí by se to dalo přirovnat snad k vinohradům. Oproti dírce v Harlesdenu je to každopádně rozdíl třídy. V Berlíně je holt za celkem málo peněz více muziky.

Moji spolubydlící jsou Matthias (28) a Mattise (26), první Němec, co studuje něco mezi publicistikou a terorismem, druhý polofrancouz, student práv. Zatím o nich nic nevím, tak o nich až jindy. Vtipný je, že si vybrali zrovna mě, přitom na inzerát přišly desítky lidí, jen na mojí prohlídce byly další čtyři holky, Němky. Když jsem se pak Matthiase ptal proč, říkal, že jelikož jsem journalist a taky že koukal na moje fotky z Londýna. Tak přece má to focení, sraní se se stránkami atd. nějaký praktický užitek!

V uplynulém týdnu mě zaujalo několik okamžiků.

Večer, kdy jsem spal u Abela, protože Friederice přijel na návštěvu boyfriend Nick. Sedíme spolu v kuchyni u stolu, kouříme, povídáme. Východoevropskej synek a kytarista z Andalusie v Berlíně a mluví spolu Německy! Germánský patrioti by měli radost, že „třetím“ jazykem je jednou němčina. A Berlíňan by se zasmál, co to je za hotentotštinu, kterou se ti dva dorozumívají. Bylo to absurdní, srandovní a hrozně zábavný.

Noc, u Friederike doma, čekám, až se vrátí z večeře s přáteli. Čtu si Spiegl v posteli, z počítače hraje hudba. Někdo mi volá na skype, než to zvednu, položí to. Volám zpátky.
Hallo?
Hallo.
Who is there?
Gamar.
Where are you?
Saudi Arabia.
You called me.
Yes.
Why?
Ẅe are all from Africa.
V tu chvíli si uvědomim, že mám na skypu omylem jako národnost nastavenej „Čad“. S Gamarem se bavíme ještě asi deset minut, dozvím se, že je mu 43, má tři děti a další na cestě, je ze Súdánu, v Saudský Arábii pracuje jako řidič. Diví se, že nejsem ženatý, shodnem se na tom, že bez lásky je život těžký.

Čtení Jáchyma Topola v Literaturhaus Berlin z knihy Chladnou zemí, která tady právě vychází pod názvem Teufelswerkstatt. Honosný dům se zahradou ve čtvrti boháčů Charlottenburgu, k pití kvalitní bílé německé víno, asi třicet lidí, z toho pět Čechů. Během čtení byl Jáchym Topol velice vážný, zdůrazňoval, že jeho kniha má předlohu ve skutečnosti, že na námět přišel jako novinář v Terezíně. K tomu dodal několik příkladů své novinářské rešerše, ukázal, že palčivé problémy a historie popsané v románu jsou skutečné.
Poté v restauraci v přízemí Domu Literátů. Všichni pili pivo a víno, jen Topol vodu a k večeři salát. Byl najednou neskutečně vtipný, nabízel ostatním, ať si taky od něj vezmou okurku, rajčátko, salátek, že popojedem, šup tam s tim, to bys mě nasral, tak a do druhý nohy eště Báro, Nikolo, abys to s tou paprikou nepřehnala, ty vypadáš jako po osmi cibulích hele... a sranda, ne, opakoval. Moc příjemnej večer. Aby si člověk popovídal s Topolem, musí odjet do Berlína.

Berlin 1

Takže odteď Berlin. Oblíbený žánr "první dojmy". O tom, že je Berlín alternativní, že dýchá prostornými ulicemi, že tu mají dobrej kebab a hranice mezi východem a západem je pořád cítit toho bylo napsáno už dost. Nemám nic, co bych k tomu dodal. Za sebe můžu přispět jen čistě subjektivním vjemem - Berlín je kombinací tří barev. Nebe je bledě modré, činžáky jsou šedé a tramvaje, metra, autobusy žluté. Kombinace evokující staré východoněmecké fotomateriály s tlumenými, lehce vyblitými barvami...

Londýneček

hrozně dlouho jsem přemejšlel, že k tomu napíšu nějakej text. popisky. ony ty fotky ale nakonec mluví za sebe. pak sem taky uvažoval vybrat nějakou hezkou větu z těch zápisků, co jsem v různých vypjatě intenzivních stavech v londýnském metru a v hospodách a v posteli tu a tam naškrábal na kus papíru. tak jsem je shromáždil na jedno místo a ono tam toho kupodivu moc moudrého není.

fotky jsou TADY.
(je třeba kliknout vpravo nahoře na fullscreen)


ale jeden přepis sem stejně dám. no zábrana to neni... ale deníky maj stejně něco do sebe. hlavně když vim, že to tu stejně NIKDO nečte, cha!


Nejlepší, krásný podvečerní focení na elephant & castle. Vychozenej, dvě muzea za sebou, hladovej a po kafi, vychytával jsem si DETAILY, protože ty mě teď zajímaj. Okamžik už pro mě ztratil sílu, je moc vykalkulovanej, detail, to je výtvarno, chci se přes něj vrátit k focení.
Jeden moment jsem nechal možná zbytečně uplavat. V Bank of England muzeu si děti potěžkávaj cihlu zlata. Možný návrat TO ZLATO. Je to hra.

V cizím městě je třeba nespěchat, zažít si nudné, klidné, prázdné dni, kdy se neděje vůbec nic. Tím se člověk z turisty stává obyvatelem toho města.

Krásný, voňavý jarní večer. Do ticha se náhle jakoby zblízka od laviček ozve šepot kluků, co tam kouří jointa, na hřišti, modrým večerem projede svítící vláček, v něm malinké postavičky.
Ráno – s rozvázanýma keckama a vlasama mokrýma ze sprchy k Afgháncům pro mlíko, ve vzduchu páchne zemědělskej smrad.

...

Všichni kolem mě v Londýně se zaháčkovávaj do různejch džobů (zajímavejch, ale stále to jakoby neni ono) a složitejch vztahů, melodramatickejch, to aby bylo co řešit asi, aby se něco dělo.
Dneska ráno mi v Hackney Wick na mostku přes kanál o svym novym džobu řekla Camila, bude dělat noviny pro brazilský přistěhovalce. Chvíli jsem jí záviděl. Pak jsme se rozloučili. Šel jsem tou krajinou plnou železa a plotů a skladišť, všechno zplihlé deštěm, zdi z cihel bičoval vítr, listy už hnědý nalepený na asfaltu, pak ve vlaku kolem trati šedej bílej den, do toho vyčuhovaly křoviska, mokrý a ubohý, ale aspoň nějaká příroda ve městě, z vlaku metra, taky hromady zmoklý hlíny, z přestaveb a výkopů podél dráhy...
Pořád jsem ještě záviděl, nechci utéct vždycky, když to začíná bejt zajímavý?

Bolí mě hlava, křoustl jsem bradou o zem na tý dinner party u Káti ve městečku, kam jsem vůbec nechtěl jít... zkoušel jsem breakovou figuru... už nejsem gumovej jako před deseti lety...

Odřek jsem to, měl jsem depku jako člověk mívá, když jeden nebo dva dni nepije, hroznej stesk po ..., prohlížení starých fotek dokonce... nečinný ležení celej den... naštěstí do pokoje vtrhl Lukáš, s pytlem masa, hovězího, který bylo třeba naporcovat...
Bylo to krvavý a napůl zmrzlý, dával jsem to do igelitek...pak se objevil Ozzy, Kirgiz... měl jsem zmrzlý prsty od krve... to Lukáš přines, vysvětlil jsem, pochopil, hned že uvaří maso po kavkazsku, na cibuli a víně, tak jo, sedíme pak i Lukáš, snažíme se hrát scénku chlapi si udělaj maso a pokecaj... volá Káťa...dorazim pozdějc... kluci vyzvídaj, za jakou holkou jedu...ukazuju jim fotky skladu s městem uvnitř, Ozy hned plánuje, jak s tím bude v Kazachstánu podnikat, vyrábět to jako bydlení pro studenty...směju se.

Pak je to fajn, Řekyně, Dina, blonďatá Maria, černovlasá Cristina, jsou krásný, Mariana je zas vtipná a chytrá, s velkou hlavou a kudrnatýma vlasama, pozitivní typ bez pózy, bezprostřední péro trošku, Káťa, maj novou houpačku, občas se někdo vznáší nad stolem, jeden přiopilej bavící Němec intelektuál. „Jsme tady samí bílí middle class. Žádní Afričani“, trochu moralista. Jeden Rakušan vousatej rádoby světák s americkym přízvukem, jinak spíš podivín, Anglán, co neví co dál, pije vodku, na všechno má odpověď, cool frázi alá Hemingway (sportovec, studoval trochu žurnalistiky), snaží se zapadnout, ale nedaří se moc, později v noci zasedne za latpop a přizná barvu – hraje Robbieho Williamse a procítěně, tiše pro sebe si ho zpívá... kýčař z mainstreamu zabloudil přes kámoše mezi umělce... a co je to vlastně za umělce? Dina dělá scénografku, snaží se prosadit, fajn, šikovná snílka. Maria je trochu namyšlená, lehce rozmazlená hezká holka, co chce bejt hodně drsná, ale neni nad tim, dělá malbu a nějakej konceptuál video art na způsob Vianova piankoktejlu, akorát s jídlem.
Colin... to vlastně není umělec...vystudoval teologii a teď, strašně mladej, bydlí se čtyřma holkama a je z toho vyplesklej...ale dobrej kluk, chytrej, nepřetvařuje se, klasicky anglicky milej ale taky. A Mariana, ta tu přistála jaksi omylem.

Večer doma u mátovýho čaje... už nepít... naučit se chodit na večírky bez pití...najednou zas chci zmizet, všichni kolem se upevňujou, jen já piju a procházim se s nezájmem nad kariérou tim světem fascinován jako Kapuscinski, padám při brejku na bradu jako šašek.

nečínský fotoshoot

nahrálo se to moc malý, tak odkaz na plnej fotostrip je TADY.