Včera jsme s Kristýnou byli na akci Cinema Royal. Pořádá se to už asi dva roky, ale my na tom nikdy nebyli. Vždycky se někde promítá nějakej slavnej film, kterej zná fakt každej a tomu se přizpůsobí i místo promítání a oblečení všech návštěvníků. Třeba když se promítala Vlčí bouda od Chytilky tak se přišlo v lyžařským a film se pouštěl na kopci nad Karlovýma Varama. Teď bylo téma první republika a třicátý léta aco se bude promítat a kde se nevědělo, protože to je vždycky do poslední chvilky tajný. Já jsem to ale věděl, protože jsem byl s Lukášem, co to spolupořádá, dohodnutej, že o tom napíšu článek do novin. Mělo se jet na Barrandov do nejstaršího ateliéru a na programu byl Kristián s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou.
Vyšňořili jsme se s Kristýnou do gala, trvalo nám to asi dvě hodiny. Kristýna si vzala černý šaty, černej kožíšek s norkem a do vlasů si zastrčila čelenku. Já si ulíz patku na stranu a přes sako si přehodil béžovej hubertus alá Colombo a na hlavu nasadil klobouk, takže jsem vypadal jako soukromý očko, co pronásleduje nevěrný manželky.
Dorazili jsme na Ženský domovy, kde byl sraz. Čekala tam taky Julie, Kristýny kámoška a ještě dvě její kámošky. Kromě toho spousta lidí oblečenejch jako my. Hodně kluků si ale prostě vzala sako a klobouk a tak si představovali prvorepublikovost. Sněžilo a byla kosa, tak jsme ještě rychle skočili na rychlýho ferneta s Kristýnou a Julií do kasina na zastávce.
Autobusy s nápisem „NEONOVÝ SVĚT“ nás naložily a vezly zasněženou krajinou na Barandov, ale sněhu bylo tolik, že to vypadalo spíš jako zájezd do Špindlu. Vysadily nás před starým dřevěným ateliérem s velkýma dřevěnýma vratama a tam stál kluk v uniformě prvorepublikovýho policajta, co nám začal říkat, že jsme na natáčení filmu a podle toho se máme chovat, mluvil přehnaně a rádoby komicky, z čehož bylo jasný, že divadýlko začíná.
Pustili nás dovnitř a rozdali nám šampaňský. Ateliér sám o sobě byl zajímavej. Na stěnách ze dřeva byly obří vybledlé nápisy ZÁKAZ KOUŘENÍ a vonělo to tam starobou, krásný místo. Na place se hemžili účinkující, kteří se snažili navodit atmosféru, že je první republika: Adina Mandlová, Oldřich Nový, režisér na štaflích v bekovce, nácek v uniformě SS, družina mondén a skupinka pásků ve smokingu. Snažili se do dění na place zapojit nás, publikum, ale dělali to křečovitě; ve výsledku to celé působilo dojmem, že jsme na předvánočním firemním večírku velké korporace, která se snaží o netradiční teambuilding ve stylu první republiky. Začínali jsme si s Kristýnou říkat, kam jsme se to dostali a že jsme tady kvůli sněhu odříznutí a budem to tu muset přetrpět.
Asi hodinu tam šaškovali, bylo to trapný, ale zdálo se, že určitou část publika to baví. Bylo tam hodně takovejch párečků jakoby z ekonomky nebo z práv, co sem zašly pro zpestření svýho partnerskýho života asi, usedlý víceletý vztahy, vymyslela to ona, příště půjdou na jeho akci, kompromisy musejí být. Potkal jsem tam ale i Filipa v hrozný kocovině, tak jsem kecal chvilku sním. Jinak jsme s Kristýnou popíjeli na baru a chodili ven na cigáro, pak konečně začal film.
Ze začátku to bylo fajn. Sledovat oroginální celuloid z třicátých let promítanej na plachtu ze starý pětatřicítky, roztřesenej obraz a prskající zvuková stopa. Pak ale Kristýna někam odběhla a já tam zůstal sám. Oldřich Nový říkal ty svoje věty jako „zavřete oči, odcházím“ a film si tropil žerty z továrníků a držel palce služtičkám, aby vše nakonec dobře skončilo, a mně se najednou vrátil ten mdlý pocit ze všech těch Vánoc a Velikonoc a rodinných oslav, pocit plného břicha a celkové přejedenosti a pronášení banálních vět jako „to jsem se ale přecpal“, přepadla mě z toho pocitu těžká depresivní nálada a ihned jsem se rozhodl odsud zmizet.
Šel jsem hledat Kristýnu, abych jí dal její kabelku a mohl vypadnout. Našel jsem jí na baru s krátkovlasou nesympaticky vyhlížející holkou v pánských šatech a kšandech, Kristýna pila víno, holka-kluk vodku s redbulem. Kristýna mě začala přemlouvat, ať zůstanu, ale řekl jsem, že mám svojí náladičku a že už jsem se rozhodl, tak pokrčila rameny a odběhla si pro věci, aby je měla u sebe. Zůstali jsme s tou holkou, představila se jako Zuzana, osamotě, „tak ty chceš domů“, říkala. „A nechceš tu zůstat, přetrpět ten film, napít se a pak tu potkat tu na parketě nějakou krásnou holku? Kvůli tomu se sem přece chodí. Nebo jsi sem přišel čumět na film?“ řekla mi důležitě. Na to jsem měl fakt náladu. Díky, Kristýno.
„Ne,“ řekl jsem. „Přišel jsem sem napsat článek. Ale nic nebudu psát, protože mě to tu nebaví. Teď chci domů.“
„Ježiš ty seš nudnej, co mi to Kristýna udělala,“ řekla nahlas holko-kluk Zuzana a vyexovala redbul s vodkou. Srdce mi začlo bušit rychleji. Nenáviděl jsem jí. Znám ten typ – provokativní, ponižující, drzej.
„A co děláš?“
V novinách, řek jsem.
„A co děláš teda když nepracuješ?“ odfrkla si znuděně, dávaje najevo, že se do konverzace se mnou nutí, ale nehodlá už mojí průměrnost tolerovat příliš dlouho.
Chvíli jsem mlčel. Co dělám, když nejsem v práci. Zákeřná otázka. Nic, uvědomil jsem si. Chodím po barech, ležím v posteli a sním, čtu si, zkouším psát, zkouším fotit, sedím na fejsbuku, sedím na posranym internetu, ale nic z toho mě teď nenapadlo, chtěl jsem říct něco duchaplnýho nebo vtipnýho a tohle byly všechno jenom věci, co by moh říct každej, mlčel jsem už fakt dlouho a začínal jsem rudnout, „co dělám, no,“, krčil jsem rameny, už i ona viděla, že se asi tak neměla ptát, nečekala, že se nad tím budu takhle zamýšlet, ticho, nesnesitelný ticho, „teď žiju v Praze,“ vypadlo ze mě nakonec, oba jsme si oddechli.
„A předtím jsi žil jinde jo,“ optala se už jiným tónem, moje odpověď jí zřejmě potěšila.
„No. V Berlíně a Londýně,“ řek sem. „A teď jsem tady.“
„A proč ses vrátil?“
„Protože mi tam bylo smutno.“
„Hm. To chápu. Kamarádka taky žila venku, ale stejskalo se jí po češtině.“
„Jak jsem se vrátil, myslel jsem, jak budu chodit v Praze na pivo se starejma kámošema a místo toho jsem se začal vídat s úplně jinýma lidma a dělat jiný věci. Všechno je jinak, než jsem si to představoval. V Praze se mi po návratu líbilo, ale nikoho jsem tu vlastně už neznal, zjistil jsem. Teď už tu mám zas nový lidi, ale už se mi tu zas moc nelíbí,“ vychrlil jsem na ní. „Dal bych si pivo.“
Zasmála se a poplácala mě po zádech. „Tak vidíš! Že to de. Před chvílís byl ale v prdeli co?“ mrkla na mě.
Vrátila se Kristýna a o něčem jsme se bavili. Se Zuzanou jsme mluvili o znameních zvěrokruhu (střelec), o tom, že na party s přítelem na sebe nežárlí a každej smí ošahávat, koho se mu zlíbí, Kristýna se na baru dala do řeči s nějakým Slovákem, co jí skládal poklonu a říkal, že je jejím velkým obdivovatelem. Do toho tam postával Lukáš, co mě sem pozval, abych o tom všem napsal do novin, byl unavenej a nasranej, asi že to tady kritizujem, když s tím měl práci a krvácel na tom půl roku a moc se s náma nebavil. Pak se ozvala hudba a bylo jasný, že film skončil, připili jsme si na to.
Hned po skončení někdo, asi organizátoři, sklidil bleskově židle, za to je musím pochválit, a spustilo překvapení – Ondřej Havelka se svým big bandem. Hráli dixieland a takový ty věci, začli jsme s Kristýnou tančit, pak jsem ale tančil ploužák s krásnou Terezou, která byla kámoškou Julie, ptal se jí, jestli koukala na Kristiána, ona že jo, že to předtím neviděla, divil jsem se, jak je to možný, vždyť to dávaj pořád všude, žila od čtyř do dvanácti v Německu a v Rakousku, vysvětlila mi, to jsi diplomatka? Ptal jsem se, ne, dej pokoj s diplomaty, tak co? Otec je vědec. A co dělá? DNA. Aha. A ty jsi vědkyně? Ne. A co? DAMU. Herečka? Haha. Ne. Dej pokoj s herečkou. Tak co? Scénografka. Aha. A co děláš ty? Jsem pisálek. Spisovatel? Ne. Novinář? Jo. A kde? Píšu do jedněch novin. E15. Znáš to? Ne. A co to je za noviny? Ekonomický. Ty píšeš o ekonomice? Mě zajímaj příběhy. A jak můžou bejt příběhy v ekonomice? No,
Tady náš rozhovor usek konec písně. Připadal jsem si trošku jako blbec. Tereza měla vlnitý černý vlasy a plný rty natřený červenou rtěnkou a zpod blůzky tělový barvy jí prosvítala černá podprsenka, kterou jsem cítil pod prsty, když jsem jí vedl při tanci přilepenou těsně ke mně. Ach. Tančil jsem s jednou z nejkrásnějších holek v domě, uvědomil jsem si.
Pak přišlo rychlý boogie a tanec s Julií. Julie byla o dost jiná než Tereza. S trochu klukovskym hranatym obličejem plnym zrzavejch pih a s blonďatým trsem hustých vlasů vypadá jako bývalá dětská hvězda francouzskejch filmů. Taky žili dlouho ve Francii, dozvěděl jsem se. Další mezinárodní dítě. A obě se narodily hádám někdy v roce 1991. Děsí mě to, ty porevoluční ročníky. Připadám si oproti nim hrozně provinční. A starej. Co tady dělám?
„Tak kdo koho vede?“ provokovala mě Julie k vyšší rychlosti, dělali jsme rychlý otáčky a vůbec vymykalo se to kontrole, odstrkoval jsem jí silou a pak na posledních chvíli chytal, ona mě točila a když jsem jí chtěl zaklonit, bránila se, mrcha, byl to tanec, u kterýho se nedalo mluvit, na to nezbýval dech, kolem nás se udělal prostor, byl to spíš souboj, ještěže píseň skončila, jinak bysme se vymázli, „ty seš blázen,“ řekl jsem hned, „ne, ty,“ ona na to. Když to Tereza viděla, už se mnou nechtěla tančit, bála se, že bych jí taky tak hrubě smejkal, ale nakonec si dala říct na jeden pomalejší tanec, při kterým jsme se bavili nevím už o čem. Pak někam zmizela a ani se nerozloučila. Byl jsem z toho trochu smutnej, ale zároveň rád, že jsem tančil s tak pěknou holkou. Dal jsem si místo toho ještě pár skoků s Kristýnou a s Julií.
Pak kapela skončila a hrálo se dál z počítače asi, pořád ta dechovka z 30. let, ale časem postupně i novější hity, provařený pecky, pak už to šlo vyloženě dolů, parket řídl, nakonec jsme asi ve dvě nasedli na bus domů, na Andělu si koupili v káefcéčku kuře a hranolky a vzpomínali, jak jsme kdysi dávno chodívali do KFC a do čajoven a plavat, než přišlo chození do hospod, pak pusa čau Julii a my s Kristýnou domů a každej do svýho pokojíčku a spát.
Ráno jsme si udělali palačinky – co taky dělat s nedělním dopolednem lepšího? Pak se stavili Kačenovi s malou Mirou a kecali jsme o životě, pak jsem s nima šel ještě procházkou přes Karlův most a Kampu venčit Rufuse, nakonec jsme si dali ještě pivo u Majera a když jsem pak vystupoval ze čtrnáctky u nás doma v Myslíkově, ve dvěřích tramvaje jsem potkal tu Terezu, nepoznala mě v bundesvérce a s rozcuchanýma vlasama, znala mě ulízlýho v saku, já si taky nebyl jistej, až venku jsem se otočil a řekl
„Terezo?“
„Jéžiš nojo,“ řekla a usmála se, vypadala ještě líp než včera, protože opravdověji ve svých vlastních šatech, zamiloval jsem se na minutu, dveře se zavřely a tramvaj odjela, zamával jsem jí a přemejšlel, že bych zkusil romanticky jít na další zastávku, ale pak jsem si řek, že je to blbost a řek Rufusovi deme a šel domů. Řekl jsem akorát Kristýně, že jsem potkal Terezu a že je úžasná a ať mi řekne, jak se jmenuje příjmením, protože jí chci napsat přes fejsbuk něco, ale Kristýna mi řekla, ať to nedělám, že se o tom právě včera bavily s Julií, jak je to blbý, když to kluci dělaj a to sem musel teda uznat, že je. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem byl rád a měl jsem pocit, že jsem tančil s možná nejhezčí holkou v Praze a musel jsem tedy uznat, že to Cinema Royal vlastně nebylo tak špatný a v tu chvíli sem si taky uvědomil, že jsem Lukimu slíbil o tom napsat, „když o tom nenapíšeš, bude to Lukymu líto,“ tlačila na mě Kristýna, no jo, ale co napsat? Tak jsem sed a napsal tohle, tak se Luky nezlob a doufám, že ses aspoň pobavil, ale je taky možný, že na mě budeš eště víc nasranej za tu upřímnost, ale vlastně ne, to jsme probrali s Kristýnou v kuchyni u těch palačinek, že chválit to můžou ti joudové z práv, ale kamarádi si říkaj pravdu a když jsme na to přišli u smažení palačinek v neděli ráno, tak to asi bude pravda.
