Včera jsme s Kristýnou byli na akci Cinema Royal. Pořádá se to už asi dva roky, ale my na tom nikdy nebyli. Vždycky se někde promítá nějakej slavnej film, kterej zná fakt každej a tomu se přizpůsobí i místo promítání a oblečení všech návštěvníků. Třeba když se promítala Vlčí bouda od Chytilky tak se přišlo v lyžařským a film se pouštěl na kopci nad Karlovýma Varama. Teď bylo téma první republika a třicátý léta aco se bude promítat a kde se nevědělo, protože to je vždycky do poslední chvilky tajný. Já jsem to ale věděl, protože jsem byl s Lukášem, co to spolupořádá, dohodnutej, že o tom napíšu článek do novin. Mělo se jet na Barrandov do nejstaršího ateliéru a na programu byl Kristián s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou.
Vyšňořili jsme se s Kristýnou do gala, trvalo nám to asi dvě hodiny. Kristýna si vzala černý šaty, černej kožíšek s norkem a do vlasů si zastrčila čelenku. Já si ulíz patku na stranu a přes sako si přehodil béžovej hubertus alá Colombo a na hlavu nasadil klobouk, takže jsem vypadal jako soukromý očko, co pronásleduje nevěrný manželky.
Dorazili jsme na Ženský domovy, kde byl sraz. Čekala tam taky Julie, Kristýny kámoška a ještě dvě její kámošky. Kromě toho spousta lidí oblečenejch jako my. Hodně kluků si ale prostě vzala sako a klobouk a tak si představovali prvorepublikovost. Sněžilo a byla kosa, tak jsme ještě rychle skočili na rychlýho ferneta s Kristýnou a Julií do kasina na zastávce.
Autobusy s nápisem „NEONOVÝ SVĚT“ nás naložily a vezly zasněženou krajinou na Barandov, ale sněhu bylo tolik, že to vypadalo spíš jako zájezd do Špindlu. Vysadily nás před starým dřevěným ateliérem s velkýma dřevěnýma vratama a tam stál kluk v uniformě prvorepublikovýho policajta, co nám začal říkat, že jsme na natáčení filmu a podle toho se máme chovat, mluvil přehnaně a rádoby komicky, z čehož bylo jasný, že divadýlko začíná.
Pustili nás dovnitř a rozdali nám šampaňský. Ateliér sám o sobě byl zajímavej. Na stěnách ze dřeva byly obří vybledlé nápisy ZÁKAZ KOUŘENÍ a vonělo to tam starobou, krásný místo. Na place se hemžili účinkující, kteří se snažili navodit atmosféru, že je první republika: Adina Mandlová, Oldřich Nový, režisér na štaflích v bekovce, nácek v uniformě SS, družina mondén a skupinka pásků ve smokingu. Snažili se do dění na place zapojit nás, publikum, ale dělali to křečovitě; ve výsledku to celé působilo dojmem, že jsme na předvánočním firemním večírku velké korporace, která se snaží o netradiční teambuilding ve stylu první republiky. Začínali jsme si s Kristýnou říkat, kam jsme se to dostali a že jsme tady kvůli sněhu odříznutí a budem to tu muset přetrpět.
Asi hodinu tam šaškovali, bylo to trapný, ale zdálo se, že určitou část publika to baví. Bylo tam hodně takovejch párečků jakoby z ekonomky nebo z práv, co sem zašly pro zpestření svýho partnerskýho života asi, usedlý víceletý vztahy, vymyslela to ona, příště půjdou na jeho akci, kompromisy musejí být. Potkal jsem tam ale i Filipa v hrozný kocovině, tak jsem kecal chvilku sním. Jinak jsme s Kristýnou popíjeli na baru a chodili ven na cigáro, pak konečně začal film.
Ze začátku to bylo fajn. Sledovat oroginální celuloid z třicátých let promítanej na plachtu ze starý pětatřicítky, roztřesenej obraz a prskající zvuková stopa. Pak ale Kristýna někam odběhla a já tam zůstal sám. Oldřich Nový říkal ty svoje věty jako „zavřete oči, odcházím“ a film si tropil žerty z továrníků a držel palce služtičkám, aby vše nakonec dobře skončilo, a mně se najednou vrátil ten mdlý pocit ze všech těch Vánoc a Velikonoc a rodinných oslav, pocit plného břicha a celkové přejedenosti a pronášení banálních vět jako „to jsem se ale přecpal“, přepadla mě z toho pocitu těžká depresivní nálada a ihned jsem se rozhodl odsud zmizet.
Šel jsem hledat Kristýnu, abych jí dal její kabelku a mohl vypadnout. Našel jsem jí na baru s krátkovlasou nesympaticky vyhlížející holkou v pánských šatech a kšandech, Kristýna pila víno, holka-kluk vodku s redbulem. Kristýna mě začala přemlouvat, ať zůstanu, ale řekl jsem, že mám svojí náladičku a že už jsem se rozhodl, tak pokrčila rameny a odběhla si pro věci, aby je měla u sebe. Zůstali jsme s tou holkou, představila se jako Zuzana, osamotě, „tak ty chceš domů“, říkala. „A nechceš tu zůstat, přetrpět ten film, napít se a pak tu potkat tu na parketě nějakou krásnou holku? Kvůli tomu se sem přece chodí. Nebo jsi sem přišel čumět na film?“ řekla mi důležitě. Na to jsem měl fakt náladu. Díky, Kristýno.
„Ne,“ řekl jsem. „Přišel jsem sem napsat článek. Ale nic nebudu psát, protože mě to tu nebaví. Teď chci domů.“
„Ježiš ty seš nudnej, co mi to Kristýna udělala,“ řekla nahlas holko-kluk Zuzana a vyexovala redbul s vodkou. Srdce mi začlo bušit rychleji. Nenáviděl jsem jí. Znám ten typ – provokativní, ponižující, drzej.
„A co děláš?“
V novinách, řek jsem.
„A co děláš teda když nepracuješ?“ odfrkla si znuděně, dávaje najevo, že se do konverzace se mnou nutí, ale nehodlá už mojí průměrnost tolerovat příliš dlouho.
Chvíli jsem mlčel. Co dělám, když nejsem v práci. Zákeřná otázka. Nic, uvědomil jsem si. Chodím po barech, ležím v posteli a sním, čtu si, zkouším psát, zkouším fotit, sedím na fejsbuku, sedím na posranym internetu, ale nic z toho mě teď nenapadlo, chtěl jsem říct něco duchaplnýho nebo vtipnýho a tohle byly všechno jenom věci, co by moh říct každej, mlčel jsem už fakt dlouho a začínal jsem rudnout, „co dělám, no,“, krčil jsem rameny, už i ona viděla, že se asi tak neměla ptát, nečekala, že se nad tím budu takhle zamýšlet, ticho, nesnesitelný ticho, „teď žiju v Praze,“ vypadlo ze mě nakonec, oba jsme si oddechli.
„A předtím jsi žil jinde jo,“ optala se už jiným tónem, moje odpověď jí zřejmě potěšila.
„No. V Berlíně a Londýně,“ řek sem. „A teď jsem tady.“
„A proč ses vrátil?“
„Protože mi tam bylo smutno.“
„Hm. To chápu. Kamarádka taky žila venku, ale stejskalo se jí po češtině.“
„Jak jsem se vrátil, myslel jsem, jak budu chodit v Praze na pivo se starejma kámošema a místo toho jsem se začal vídat s úplně jinýma lidma a dělat jiný věci. Všechno je jinak, než jsem si to představoval. V Praze se mi po návratu líbilo, ale nikoho jsem tu vlastně už neznal, zjistil jsem. Teď už tu mám zas nový lidi, ale už se mi tu zas moc nelíbí,“ vychrlil jsem na ní. „Dal bych si pivo.“
Zasmála se a poplácala mě po zádech. „Tak vidíš! Že to de. Před chvílís byl ale v prdeli co?“ mrkla na mě.
Vrátila se Kristýna a o něčem jsme se bavili. Se Zuzanou jsme mluvili o znameních zvěrokruhu (střelec), o tom, že na party s přítelem na sebe nežárlí a každej smí ošahávat, koho se mu zlíbí, Kristýna se na baru dala do řeči s nějakým Slovákem, co jí skládal poklonu a říkal, že je jejím velkým obdivovatelem. Do toho tam postával Lukáš, co mě sem pozval, abych o tom všem napsal do novin, byl unavenej a nasranej, asi že to tady kritizujem, když s tím měl práci a krvácel na tom půl roku a moc se s náma nebavil. Pak se ozvala hudba a bylo jasný, že film skončil, připili jsme si na to.
Hned po skončení někdo, asi organizátoři, sklidil bleskově židle, za to je musím pochválit, a spustilo překvapení – Ondřej Havelka se svým big bandem. Hráli dixieland a takový ty věci, začli jsme s Kristýnou tančit, pak jsem ale tančil ploužák s krásnou Terezou, která byla kámoškou Julie, ptal se jí, jestli koukala na Kristiána, ona že jo, že to předtím neviděla, divil jsem se, jak je to možný, vždyť to dávaj pořád všude, žila od čtyř do dvanácti v Německu a v Rakousku, vysvětlila mi, to jsi diplomatka? Ptal jsem se, ne, dej pokoj s diplomaty, tak co? Otec je vědec. A co dělá? DNA. Aha. A ty jsi vědkyně? Ne. A co? DAMU. Herečka? Haha. Ne. Dej pokoj s herečkou. Tak co? Scénografka. Aha. A co děláš ty? Jsem pisálek. Spisovatel? Ne. Novinář? Jo. A kde? Píšu do jedněch novin. E15. Znáš to? Ne. A co to je za noviny? Ekonomický. Ty píšeš o ekonomice? Mě zajímaj příběhy. A jak můžou bejt příběhy v ekonomice? No,
Tady náš rozhovor usek konec písně. Připadal jsem si trošku jako blbec. Tereza měla vlnitý černý vlasy a plný rty natřený červenou rtěnkou a zpod blůzky tělový barvy jí prosvítala černá podprsenka, kterou jsem cítil pod prsty, když jsem jí vedl při tanci přilepenou těsně ke mně. Ach. Tančil jsem s jednou z nejkrásnějších holek v domě, uvědomil jsem si.
Pak přišlo rychlý boogie a tanec s Julií. Julie byla o dost jiná než Tereza. S trochu klukovskym hranatym obličejem plnym zrzavejch pih a s blonďatým trsem hustých vlasů vypadá jako bývalá dětská hvězda francouzskejch filmů. Taky žili dlouho ve Francii, dozvěděl jsem se. Další mezinárodní dítě. A obě se narodily hádám někdy v roce 1991. Děsí mě to, ty porevoluční ročníky. Připadám si oproti nim hrozně provinční. A starej. Co tady dělám?
„Tak kdo koho vede?“ provokovala mě Julie k vyšší rychlosti, dělali jsme rychlý otáčky a vůbec vymykalo se to kontrole, odstrkoval jsem jí silou a pak na posledních chvíli chytal, ona mě točila a když jsem jí chtěl zaklonit, bránila se, mrcha, byl to tanec, u kterýho se nedalo mluvit, na to nezbýval dech, kolem nás se udělal prostor, byl to spíš souboj, ještěže píseň skončila, jinak bysme se vymázli, „ty seš blázen,“ řekl jsem hned, „ne, ty,“ ona na to. Když to Tereza viděla, už se mnou nechtěla tančit, bála se, že bych jí taky tak hrubě smejkal, ale nakonec si dala říct na jeden pomalejší tanec, při kterým jsme se bavili nevím už o čem. Pak někam zmizela a ani se nerozloučila. Byl jsem z toho trochu smutnej, ale zároveň rád, že jsem tančil s tak pěknou holkou. Dal jsem si místo toho ještě pár skoků s Kristýnou a s Julií.
Pak kapela skončila a hrálo se dál z počítače asi, pořád ta dechovka z 30. let, ale časem postupně i novější hity, provařený pecky, pak už to šlo vyloženě dolů, parket řídl, nakonec jsme asi ve dvě nasedli na bus domů, na Andělu si koupili v káefcéčku kuře a hranolky a vzpomínali, jak jsme kdysi dávno chodívali do KFC a do čajoven a plavat, než přišlo chození do hospod, pak pusa čau Julii a my s Kristýnou domů a každej do svýho pokojíčku a spát.
Ráno jsme si udělali palačinky – co taky dělat s nedělním dopolednem lepšího? Pak se stavili Kačenovi s malou Mirou a kecali jsme o životě, pak jsem s nima šel ještě procházkou přes Karlův most a Kampu venčit Rufuse, nakonec jsme si dali ještě pivo u Majera a když jsem pak vystupoval ze čtrnáctky u nás doma v Myslíkově, ve dvěřích tramvaje jsem potkal tu Terezu, nepoznala mě v bundesvérce a s rozcuchanýma vlasama, znala mě ulízlýho v saku, já si taky nebyl jistej, až venku jsem se otočil a řekl
„Terezo?“
„Jéžiš nojo,“ řekla a usmála se, vypadala ještě líp než včera, protože opravdověji ve svých vlastních šatech, zamiloval jsem se na minutu, dveře se zavřely a tramvaj odjela, zamával jsem jí a přemejšlel, že bych zkusil romanticky jít na další zastávku, ale pak jsem si řek, že je to blbost a řek Rufusovi deme a šel domů. Řekl jsem akorát Kristýně, že jsem potkal Terezu a že je úžasná a ať mi řekne, jak se jmenuje příjmením, protože jí chci napsat přes fejsbuk něco, ale Kristýna mi řekla, ať to nedělám, že se o tom právě včera bavily s Julií, jak je to blbý, když to kluci dělaj a to sem musel teda uznat, že je. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem byl rád a měl jsem pocit, že jsem tančil s možná nejhezčí holkou v Praze a musel jsem tedy uznat, že to Cinema Royal vlastně nebylo tak špatný a v tu chvíli sem si taky uvědomil, že jsem Lukimu slíbil o tom napsat, „když o tom nenapíšeš, bude to Lukymu líto,“ tlačila na mě Kristýna, no jo, ale co napsat? Tak jsem sed a napsal tohle, tak se Luky nezlob a doufám, že ses aspoň pobavil, ale je taky možný, že na mě budeš eště víc nasranej za tu upřímnost, ale vlastně ne, to jsme probrali s Kristýnou v kuchyni u těch palačinek, že chválit to můžou ti joudové z práv, ale kamarádi si říkaj pravdu a když jsme na to přišli u smažení palačinek v neděli ráno, tak to asi bude pravda.
neděle 28. října 2012
sobota 27. října 2012
úterý 23. října 2012
úterý 16. října 2012
pondělí 15. října 2012
Polskie Morze
/přepis deníku/
Berlín, metro U5 ve směru Hönow
Ve vlaku U5, „Zug nach Hönow“, jako v Rudišovi. Jedu do Polska, kdesi ve vesnici jménem Seeberg Dorf, která leží na berlínským dálničním obchvatu, mě má vyzvednout auto jedoucí směr „Kolobrzeg“. Ten nápad jet sám na polský pobřeží Baltu mě napadl náhle, v pátek někdy dopoledne.
K polskýmu moři se z Prahy nejsnáz jede přes Berlín, tak jsem koukl na spolujízdu, našel kluka, co jel večer v 8, zavolal Kristýně, jestli můžu přespat u ní, našel další spoj, auto jedoucí až k polskýmu moři, pak vlak v neděli večer z Gdaňsku do Čech, noční, koupil mapy polských přímořských letovisek a bylo to. Celou tu dobu jsem měl v hlavě představy, jak polské moře vypadá. Představuju si vybledlé obrázky, šedé moře, písek, bezbarvé lesy, omšelé barevné stavby, starou rekreační architekturu, tlusté Polky, bledé muže a děti.
Berlín. Už abych zmizel. Šel jsem ulicí v Mitte kolem nedávno vyklizeného squattu, už měl vysazená okna a připravovali ho k rekonstrukci. Na fasádě ještě zbyly poslední zoufalé statementy bývalých squatterů, „wir bleiben alle“, než je odsud vyklidili. Naproti byl bílý, skoro prázdný, designově sterilní obchod s mraženým jogurtem v mističkách, vedle kavárno-květinářství-hudebniny a všude spousta butiků s designem. Metro smrdí ne thérem, jak psal Rudiš, ale spálenou gumou a vyjetým olejem ze strojů.
Jedním z mých problémů jest to, že mám u všeho neustále pocit, že to není hotové.
Sarbinowo, neděle, asi 9 hodin ráno
Poláci snídají malé pivo. Fotím si krásnou slečnu, co prodává trička s nápisy jako „Nejsem kaktus, musím pít“ nebo VODKA – CONNECTING PEOPLE. Usmívá se, nevadí jí to. Ráno na nohou už v 7, probudilo mě světlo a asi ruch kempu, prostě jsem vylezl ze spacáku a šel na pláž, kde to bylo tak hezký, že jsem hned běžel zpět pro plavky, voda byla ledová, když se z ní pak člověk vynořil, kůže pálila, až to štípalo, což vyvolávalo touhu se znova ponořit, krása. Pláž byla prázdná, ale pomalu se objevovali běžci, chodci, pejskaři, ve vodě nikdo.
V kempu Němci, co mě sem přivezli, ještě spí. Kluk přes spolujízdu, co mě nabral u dálnice v Berlíně a jeho kámoši, mladý z Drážďan. Dva kluci a holka. Cestou autem jsem se dozvěděl, že existuje hudba „stoner“ a „desert rock“. Jinak s tím klukem moc sranda nebyla. Ale měli auto a když jsme přijeli do Kolobrzegu, pršelo, takže jsem nabídku na společný kempování neodmítl. Nechtělo se mi v dešti sám někde v lese stavět přístřešek ze svý celty…nakonec se to ale vybralo, byla jasná noc.
Kolobrzeg, neměcky Colberg, staré oprýskané činžáky připomínají lepší časy za Pruska asi, velké šedivé paneláky vedle nich ty horší časy, jsou jich celá sídliště a nejsou to žádné bytovky, obří paneláky jako v Praze.
Když se blížíme do Sarbinowo, vidíme na nebi asi 20 čínských lampionů, jak letí, vítr je unáší od pobřeží do vnitrozemí. Taky v dálce vidíme z lesa stoupat sloup kouře.
Městečko, spíš vesnice, ze které se v létě stává resort, dunělo taneční muzikou, rodinky a páry korzovaly po hlavní silnici. Vulgární nevkus. Ale holky krásný. Když si ještě představím, že jsou katoličky…
V kempu vznikl zmatek, holce v recepci jsem rozuměl dokonale, ale přivedla nás ke karavanu. Až pak jsem pochopil, že „namiot“ je stan…ďábel se skrývá v detailech. Německý ekvivalent „prdel na hrnec“ je „sedí to jako pěst na oko“. Hm. Musím se rozhodnout, jestli na vlak do Čech nasednu už dnes nebo až zítra večer.
Koszalin, neděle odpoledne, asi tři čtvrtě na čtyři
Tak jsem se právě rozhodl opustit Polsko až v pondělí. Nesnáším to, když musím učinit rozhodnutí. Mnohem lepší je, když děj prostě plyne a vše na sebe navazuje, zapadá do sebe.
Nuže, takže jsem posnídal, zaplatil, vysral se a vyrazil na průzkum Sarbinowa. Šlo se těžko, postupoval jsem jen pomalu, pořád se otáčel za hezkýma holkama nebo se zastavoval u stánků, kde prodávaly zmrzlinu, zeleninu, bůhví co. Ladný, šestnáctiletý nymfičky s nevinným stydlivým výrazem, který už ale znají pravidla hry, znají je dokonce moc dobře.
První, co mě zaujalo, byl asi holubník, pak pár domů, první hezká fotka ale byla až asi autodrom u pláže. Pak jsem toho nastřílel hodně, kafe v mozku pracovalo, endorfiny se vyplavovaly, každá scéna byla fotogenická. Pláž se mezitím z půlky zaplnila, všichni si přinesli a postavili barevné ohrádky chránící před větrem, takže podél břehu se táhl nepřetržitý barevný pruh, strakatá stuha.
Došel jsem ke kostelu z červených cihel, byl plný lidí, za ním byl plácek s lavičkami, taky už plně obsazený, lidé posedávali na trávě nebo stáli, mezi lavičkami jsem rozeznal několik soch Ježíše. Pak začala mše a z repráčků na kostele se ven linul hlas kněze, lidé venku se taky účastnili, fotil jsem je, cítil se trochu trapně, no ale nešlo jinak, bylo to příliš neodolatelné, kolem toho chodily páry v plavkách, děcka s nafukovacíma delfínama, připadal jsem si jako Martin Paar, Marcin Parek popolsky, pak jsem šel do obchodu shánět známky, mladej kluk kolem dvaceti si kupoval kondomy a Marlboro, „this is the best shopping in life“, řekl jsem mu, usmál se, poděkoval zdvořile, trochu stydlivě, já mu záviděl, určitě dneska někde na pokoji nebo v lesíčku udělá jednu z těch kobjetek šťastnou, venku dál jela mše. Bylo toho už na mě dost, jel kolem bus, zeptal jsem se řidiče, kam jede, řekl „Mielno“, nevěděl jsem, kde to je, ale dal mu tři zlotý a nastoupil, haj hou.
Mielno byl další resort, vzdálený asi deset milometrů, o něco větší, bombastičtější, taky měl „pouť“, tj. automaty, air hockey, kolotoče atd, to tady má každej resort. Hlavní rozdíl byl v pláži. Od města ji odděloval pás betonových protitankových zátaras z druhé světové asi, písek pokrývali lidé, kam až oko dohlédlo. Polední slunce pálilo, Poláci pili pivo a vodku, Poláci a Němci, jiný národnosti tu nepotkávám, lidi ještě ostřejší než v Sarbinowu, svalovci vylepaní a potetovaní, ostří hoši a bitches, fotři s knírama, fotim, fotim, fotim, snímky se zlepšujou, to, co jsem cvakal v Sarbinowu už je ve srovnání hovno, ale uvidíme, pak zase nasedám na minibus, směr Koszalin. Tam přichází odmlka. Je to-
Ve vlaku z Gdyně do Helu
Už nevím, co jsem chtěl napsat, že to je. Ale ve zkratce: otřískaný město, šedý se socialistickým nádražím, dávám si pivo a jakýsi knedle plněný mletým masem, na zahrádce hrabalovský nádražky se dávám do řeči s chlápkem, co se později představí jako Zbyšek, starej plešatej v džínový bundě a sluchátkama v uších, nejdřív pije kafe a vůbec se mnou nemluví, jen mě tak jako pozoruje, ale když se na něj podívám, pár vteřin mi ostře hledí do očí a pak prudce odvrátí hlavu, je to trochu děsivý, současně komický.
Bavíme se o hudbě. On poslouchá Judas Priest, heavy metal a hard rock, dozvídám se. Pak o komunismu. Chtěl by ho zpátky. Když řeknu, že se Polsku daří ekonomicky dobře, agresivně na mě vyjede, je dost vážnej, skoro se nesměje.
Pak se mi omlouvá, že k nám v roce 68 přijeli s tanky, on sám byl někde u Šumperka. Nakonec vybalí lejstro a na něm něco nakreslenýho gotickým písmem. Tvrdí, že to kreslí on a že mu platí 60 tisíc za tři dni.
Na nádraží to pak rozseknu: jedu do lesa k jezeru spát. Jenže jak čekám na peróně, spustí se liják, starý zaprášený nádr omývá voda, voda teče proudem z kanálků, co mají staré lokomotivy podél střechy, je to romantické, ale už se mi moc do lesa nechce, rozhodnu se proto jet až do přístavu Gdynia.
Cestou podřimuju, pak se s někým bavím, snažím se z holky a staršího chlapa dostat, kde jsou fajn pláže, ale je to trochu na nic, snaží se a smějou, ale posílaj mě do města Sopoty, já chci, aby mě poslali do přírody, někam na samotu.
Gdynia. Průmyslové předměstí, obrovský přístavní jeřáby, dost sešlý je to, Polsko je o hodně, hodně otlučenější a zanedbanější než Čechy, teď teprv vidím, jak je to u nás už německý, vypulírovaný.
Gdynia, odsud je Ana Borowská, kde je jí asi konec? Fotím v dešti marínu. Hotel ve stylu soc. realismu s katolickým křížem vedle. Křížů všude dostatek. Náladu mám dobrou, kupuju si lístek směr Hel, to je taková kosa kolem gdaňskýho zálivu, která ho chrání, nebo spíš hráz a Hel leží na samým konci, špičce tý hráze, dál už je jenom moře. Jak budu spát netuším, ale dobrá nálada mě neopouští. Když ale sednu do vlaku, mám toho najednou všeho dost, kdybych mohl, radši bych byl doma a ráno šel do práce. Dobrodružná průzkumnická nálada mě opouští. Naproti mně ve vlaku sedí divnej chlápek s patkou, možná gay, pořád mě pozoruje a tváří se u toho hrozně utrápeně a jakoby žensky afektovaně. Krajina, kterou projíždíme, není hezká, je zmoklá, zubožená, plná dílen, skladů, slepenin, trosek. Stmívá se.
Hlavou mi běží: kde budu v Praze bydlet? Je správný, že do práce dávám kus sebe? Co kdybych to přestal dávat do práce a místo toho to dával do jinejch věcí? Co bych pak ale dělal pro živobytí? Musím se vrátit do toho Kolobrzegu nafotit to panelákový sídliště a vůbec to tam bylo fotogenický.
Z představy, že dneska spím venku v mokru, zítra ve vlaku a pak rovnou do práce mně už ani není nějak radostno, jen se tak unaveně s pokrčením ramen pro sebe pousměju; co, no, zvládnu to, ale musim?
Pán naproti se rozpovídal, docela milej tatík z Krakowa, nervózní, že strávil celej den ve vlaku. Jede za rodinou na dovču k moři. Ujišťuje mě, že zejtra bude „ladna pogoda“, že nebude pršet, že tady prostě musí pršet jednou denně kvůli moři, že si to žádá gradient, hm, asi inženýr, říkám, že v Chorvatsku maj taky moře, ale neprší tam, mávne rukou, „to je jiný klima“, říká, jestli jsem Slovák, Čech říkám, on zas mávne rukou, „Čechoslovák! To je to samý.“ Pak zas nic neříkáme, když se naše pohledy střetnou, povzbudivě se usmívá, pořád ale nervózně poposedává a kontroluje mobil a mojí mapu, je to nervák prostě, hubenej těkavej střízlík.
Jedem a jedem, v okně paneláku, které žlutě svítí do noci, stojí hezká ženská v černým spodním prádle, co tam asi dělá? Ach jo. Chci být taky někde v takovém pokoji, je to otrava, ne tady se střízlíkem cestou deštěm do Helu.
Pak mi říká, že bude hezky a že se mám vysrat na vlak a jet zpátky lodí. Ve Wladislawowě vystupuje, podává mi ruku a mizí, vlak se vyprázdní, pak ale nastoupí skupina ožralejch padesátníků na tahu, dělaj bordej, řvou, ach jo.
Sopot, pondělí odpoledne
Sedím u dřevěného altánku na pláži a piju pivo. Prší, zmokl jsem. Je to rozmarný léto. Ale Sopot! Zatím nejhezčí z polských měst.
Je to vznešené město, nebo aspoň bývalo, to je vidět hned na secesním nádraží. Omšelé secesní domy s dřevěnými přístavky různě nabarvenými a vyřezávanými, pobaltská noblesa, trochu zašlá, tak to má být. Trochu mi Sopot připomíná lotyšskou Jurmalu. Chtěl bych tu žít chvilku, nebo se aspoň zastavit, radši mimo sezonu, bydlet v tom dřevěném přístavku. Sopot je trochu jako z písničky od Nohavicy, poetický začátek 20. století. Poláci, Němci… nikdo jiný studenou krásu Baltu neocení.
Hodně tu prší. To jsem poznal včera v Helu. Vlak mě vyklopil na malém nádražíčku, kde na verandě spali dva kluci ve spacácích. Taky chodci s batohama. Smáli se, říkali, že měli stan na pláži, ale strhli ho a šli sem, protože déšť byl moc silnej. Šel jsem se pak s deštníkem projít do města, chodil asi hodinu, hledal nevím co, asi lepší přístřeší, hospody ještě měly otevřeno, bylo teprv něco po jedenácté, ale nechtělo se mi sedět a pít pivo. Lilo jak z konve, prošel jsem město a vrátil se na nádraží. Tomek už spal, Pawel byl ještě vzhůru a hodně komunikativní, říkal mi, že Tomek ušel za jedenáct dní podél pobřeží od německých hranic až sem, na Hel. To je asi 350 kilometrů. Tomek říkal, že bych neměl chodit sám, přitom ale taky šel osamotě. Podivovali se mojí nafukovací karimatce. Doporučovali mi několik hezkých míst, kroutili hlavou nad tím, že jsem tu tak nakrátko, i nad volbou míst, kde jsem byl, Sarbinowo, Mielno…turistický pasti plný automatů, já ale neměl úmysl jít do přírody jako oni, teď jsem trochu litoval, když Pawel mluvil o útesech a lesích a moři.
Spali jsme asi tři hodiny, do pěti do rána, pak se sbalili a šli pryč. Rozloučili jsme se u vstupu do města, kluci šli dál svůj puťák podél pobřeží, já zas měl plán nemít plán. Svítalo, bylo teplo, vlhko po propršelé noci, rackové lítali, město spalo, jen pár lidí, úklidová četa a popeláři, prostě místní, prošel jsem městem a lesem na cíp poloostrova, tam se nahý vykoupal, moře bylo jakoby teplý, nikde nikdo, konečně vlny, bylo to první otevřený moře, krásná očista po propocený noci ve spacáku. Vypnout myšlení: OFF. Pak jsem šel umytý lesem kolem betonových pevnůstek, které tu Poláci zbudovali na obranu před Němci, Hel se držel dlouho, až nakonec ho Hitler dobyl, Poláci jsou na to hrdí, pocit, který neznáme, naše betonový bunkry byly vždycky jenom na ozdobu.
Pak zpátky do města, trajekt jede až za dlouho a stojí moc, takže na vlak, už zas dusno, plno, Hel je turistický letovisko, kam se valí jeden přeplněnej vlak za druhým, v kupé na sedačce ztrácím vědomí.
Zpátky v Gdyni. Zmatkuju u pokladen, málem koupím lístek na vlak, který odjíždí za chvíli a jede 18 hodin v kuse přes Ostravu do Prahy, nakonec se rozhodnu držet starého plánu jet v noci z Gdaňsku přes Wroclaw. Jedu místo toho teď vlakem do Sopot. Kde jsem teď. Přestalo pršet. Už zas svítí slunce. Jdu dál podél moře směr Gdaňsk. Má tenhle výlet nějaký smysl? Kdybych měl říct historku, nevěděl bych o čem mluvit, přitom se mi tu líbí. Je to asi nepřenosný.
V kupé ve vlaku v Jablonném nad Orlicí, úterý, 8:42
Noční přestupy sotva chycené, spaní na nádražích pár hodin, nejistota, co přinese zítřek. Co někoho vyčerpává, mě nabíjí životodárnou energií. Pravidelný osmihodinový spánek, pravidelná strava, večerní pivko se stále víc stejnými kamarády, to mě naopak vysiluje a ničí.
„Sem průvodčí vůbec nechoděj nebo co!“ řve někdo. „Sme v Čechách, každej na něco nadává,“ říká otráveně holka vedle. Z lesů se kouří, je mlha a chladno. Ach, mám to rád, to český pohraničí. Průvodčí je mladý, sympatický, vypadá jako herec nebo dobrodruh, co to dělá kvůli zážitkům. Ale to si myslím jen já, blázen.
Nuže: po pláži jsem došel do Gdaňsku. Rozdíl ani začátek jsem žádný nepostřeh, Sopoty prostě plynule přešly v gdaňskou pláž. Rozloučil jsem se s mořem a vydal se zeleným parkem po pěší promenádě směrem k městu. Pod břízami hráli dědkové karty, po stezce klouzali cyklisté, na lavičkách osamělé postarší východoevropské ženy kouřily cigaretu se starostlivým výrazem „život je těžký“, chtěl jsem jednu vyfotit, ale vycítila to, zvedla se a šla kouřit jinam.
Stezka přešla v obří několikaproudovku mezi paneláky, „Alej Jana Pawla II.“, obří moderní kostel vypadající jako moderní verze starého kostela, hnus. Zpocený jsem se vláčel vedrem po té silnici sídlištěm asi pět kilometrů až k nádraží „kolejky“, tam mě dostihla realita, zpráva z redakce, jestli zejtra můžou počítat s textem ode mě. Dojel jsem do Gdaňsku na hlavní. Gdaňsk, Danzig. Loděnice, kde to Walesa spustil, jsem viděl z vlaku, jinak to město má kouzlo, pruská výspa, obří cihlové stavby z bohatých časů, hrdý hanzovní přístav, hledám internetovou kavárnu, saxofonista hraje na bulváru melancholické „those were the days hen things…“, kavárnu nakonec najdu, už jich moc není, pak ve vlaku, spím, Wroclaw přestup, stíhám, kupodivu nemá zpoždění, teď ještě stihnout ten v Ústí nad Orlicí a budu muset dnes psát. Ach jo.
Konec výletu do starého opravdového světa, ve kterém jsou neznámí lidé, cizí řeč, spaní venku, vlaky, autobusy, déšť, moře, špína, radost, smutek, samota, setkávání, pivo, kafe…a kde není facebook, zprávy, e-mail, mobily, Mám rád výlety do toho starého, ubývajícího světa.
Ústí nad Orlicí, ve vlaku do Prahy
I druhý přestup přesně chytám, trochu reviduju své kritické názory na polské dráhy, krásnou nádražku tu mají, s točenou Holbou, škoda, že vlak už zas odjíždí…najednou bych fotil i tady, pozoruhodný, jak co začne jako focení polských pláží volně (ale nevyhnutelně) přejde do focení deníku.
Polští siláci…je tam hodně fakt nařachanejch vyholenejch typů, co vypadají nebezpečně, ale mají často křehké slečny, když s nimi mluví, jsou samá něžnost…asi jsou to v podstatě hodný kluci, co jen hodně naposilovali. S jedním jsem jel z Gdaňsku do Wroclawi, s obří sportovní taškou přes rameno chodil i na záchod, tahal z ní a syčivě otvíral jedno pivo za druhým, poslední si dal k snídani v pět ráno po probuzení ve Wroclawi, odbíhal se svojí taškou pořád někam kouřit „s kolegou“, telefonoval s přítelkyní medvídkovským hlasem…hodnej, srandovní méďa.
Berlín, metro U5 ve směru Hönow
Ve vlaku U5, „Zug nach Hönow“, jako v Rudišovi. Jedu do Polska, kdesi ve vesnici jménem Seeberg Dorf, která leží na berlínským dálničním obchvatu, mě má vyzvednout auto jedoucí směr „Kolobrzeg“. Ten nápad jet sám na polský pobřeží Baltu mě napadl náhle, v pátek někdy dopoledne.
K polskýmu moři se z Prahy nejsnáz jede přes Berlín, tak jsem koukl na spolujízdu, našel kluka, co jel večer v 8, zavolal Kristýně, jestli můžu přespat u ní, našel další spoj, auto jedoucí až k polskýmu moři, pak vlak v neděli večer z Gdaňsku do Čech, noční, koupil mapy polských přímořských letovisek a bylo to. Celou tu dobu jsem měl v hlavě představy, jak polské moře vypadá. Představuju si vybledlé obrázky, šedé moře, písek, bezbarvé lesy, omšelé barevné stavby, starou rekreační architekturu, tlusté Polky, bledé muže a děti.
Berlín. Už abych zmizel. Šel jsem ulicí v Mitte kolem nedávno vyklizeného squattu, už měl vysazená okna a připravovali ho k rekonstrukci. Na fasádě ještě zbyly poslední zoufalé statementy bývalých squatterů, „wir bleiben alle“, než je odsud vyklidili. Naproti byl bílý, skoro prázdný, designově sterilní obchod s mraženým jogurtem v mističkách, vedle kavárno-květinářství-hudebniny a všude spousta butiků s designem. Metro smrdí ne thérem, jak psal Rudiš, ale spálenou gumou a vyjetým olejem ze strojů.
Jedním z mých problémů jest to, že mám u všeho neustále pocit, že to není hotové.
Sarbinowo, neděle, asi 9 hodin ráno
Poláci snídají malé pivo. Fotím si krásnou slečnu, co prodává trička s nápisy jako „Nejsem kaktus, musím pít“ nebo VODKA – CONNECTING PEOPLE. Usmívá se, nevadí jí to. Ráno na nohou už v 7, probudilo mě světlo a asi ruch kempu, prostě jsem vylezl ze spacáku a šel na pláž, kde to bylo tak hezký, že jsem hned běžel zpět pro plavky, voda byla ledová, když se z ní pak člověk vynořil, kůže pálila, až to štípalo, což vyvolávalo touhu se znova ponořit, krása. Pláž byla prázdná, ale pomalu se objevovali běžci, chodci, pejskaři, ve vodě nikdo.
V kempu Němci, co mě sem přivezli, ještě spí. Kluk přes spolujízdu, co mě nabral u dálnice v Berlíně a jeho kámoši, mladý z Drážďan. Dva kluci a holka. Cestou autem jsem se dozvěděl, že existuje hudba „stoner“ a „desert rock“. Jinak s tím klukem moc sranda nebyla. Ale měli auto a když jsme přijeli do Kolobrzegu, pršelo, takže jsem nabídku na společný kempování neodmítl. Nechtělo se mi v dešti sám někde v lese stavět přístřešek ze svý celty…nakonec se to ale vybralo, byla jasná noc.
Kolobrzeg, neměcky Colberg, staré oprýskané činžáky připomínají lepší časy za Pruska asi, velké šedivé paneláky vedle nich ty horší časy, jsou jich celá sídliště a nejsou to žádné bytovky, obří paneláky jako v Praze.
Když se blížíme do Sarbinowo, vidíme na nebi asi 20 čínských lampionů, jak letí, vítr je unáší od pobřeží do vnitrozemí. Taky v dálce vidíme z lesa stoupat sloup kouře.
Městečko, spíš vesnice, ze které se v létě stává resort, dunělo taneční muzikou, rodinky a páry korzovaly po hlavní silnici. Vulgární nevkus. Ale holky krásný. Když si ještě představím, že jsou katoličky…
V kempu vznikl zmatek, holce v recepci jsem rozuměl dokonale, ale přivedla nás ke karavanu. Až pak jsem pochopil, že „namiot“ je stan…ďábel se skrývá v detailech. Německý ekvivalent „prdel na hrnec“ je „sedí to jako pěst na oko“. Hm. Musím se rozhodnout, jestli na vlak do Čech nasednu už dnes nebo až zítra večer.
Tak jsem se právě rozhodl opustit Polsko až v pondělí. Nesnáším to, když musím učinit rozhodnutí. Mnohem lepší je, když děj prostě plyne a vše na sebe navazuje, zapadá do sebe.
Nuže, takže jsem posnídal, zaplatil, vysral se a vyrazil na průzkum Sarbinowa. Šlo se těžko, postupoval jsem jen pomalu, pořád se otáčel za hezkýma holkama nebo se zastavoval u stánků, kde prodávaly zmrzlinu, zeleninu, bůhví co. Ladný, šestnáctiletý nymfičky s nevinným stydlivým výrazem, který už ale znají pravidla hry, znají je dokonce moc dobře.
První, co mě zaujalo, byl asi holubník, pak pár domů, první hezká fotka ale byla až asi autodrom u pláže. Pak jsem toho nastřílel hodně, kafe v mozku pracovalo, endorfiny se vyplavovaly, každá scéna byla fotogenická. Pláž se mezitím z půlky zaplnila, všichni si přinesli a postavili barevné ohrádky chránící před větrem, takže podél břehu se táhl nepřetržitý barevný pruh, strakatá stuha.
Došel jsem ke kostelu z červených cihel, byl plný lidí, za ním byl plácek s lavičkami, taky už plně obsazený, lidé posedávali na trávě nebo stáli, mezi lavičkami jsem rozeznal několik soch Ježíše. Pak začala mše a z repráčků na kostele se ven linul hlas kněze, lidé venku se taky účastnili, fotil jsem je, cítil se trochu trapně, no ale nešlo jinak, bylo to příliš neodolatelné, kolem toho chodily páry v plavkách, děcka s nafukovacíma delfínama, připadal jsem si jako Martin Paar, Marcin Parek popolsky, pak jsem šel do obchodu shánět známky, mladej kluk kolem dvaceti si kupoval kondomy a Marlboro, „this is the best shopping in life“, řekl jsem mu, usmál se, poděkoval zdvořile, trochu stydlivě, já mu záviděl, určitě dneska někde na pokoji nebo v lesíčku udělá jednu z těch kobjetek šťastnou, venku dál jela mše. Bylo toho už na mě dost, jel kolem bus, zeptal jsem se řidiče, kam jede, řekl „Mielno“, nevěděl jsem, kde to je, ale dal mu tři zlotý a nastoupil, haj hou.
Mielno byl další resort, vzdálený asi deset milometrů, o něco větší, bombastičtější, taky měl „pouť“, tj. automaty, air hockey, kolotoče atd, to tady má každej resort. Hlavní rozdíl byl v pláži. Od města ji odděloval pás betonových protitankových zátaras z druhé světové asi, písek pokrývali lidé, kam až oko dohlédlo. Polední slunce pálilo, Poláci pili pivo a vodku, Poláci a Němci, jiný národnosti tu nepotkávám, lidi ještě ostřejší než v Sarbinowu, svalovci vylepaní a potetovaní, ostří hoši a bitches, fotři s knírama, fotim, fotim, fotim, snímky se zlepšujou, to, co jsem cvakal v Sarbinowu už je ve srovnání hovno, ale uvidíme, pak zase nasedám na minibus, směr Koszalin. Tam přichází odmlka. Je to-
Ve vlaku z Gdyně do Helu
Už nevím, co jsem chtěl napsat, že to je. Ale ve zkratce: otřískaný město, šedý se socialistickým nádražím, dávám si pivo a jakýsi knedle plněný mletým masem, na zahrádce hrabalovský nádražky se dávám do řeči s chlápkem, co se později představí jako Zbyšek, starej plešatej v džínový bundě a sluchátkama v uších, nejdřív pije kafe a vůbec se mnou nemluví, jen mě tak jako pozoruje, ale když se na něj podívám, pár vteřin mi ostře hledí do očí a pak prudce odvrátí hlavu, je to trochu děsivý, současně komický.
Bavíme se o hudbě. On poslouchá Judas Priest, heavy metal a hard rock, dozvídám se. Pak o komunismu. Chtěl by ho zpátky. Když řeknu, že se Polsku daří ekonomicky dobře, agresivně na mě vyjede, je dost vážnej, skoro se nesměje.
Pak se mi omlouvá, že k nám v roce 68 přijeli s tanky, on sám byl někde u Šumperka. Nakonec vybalí lejstro a na něm něco nakreslenýho gotickým písmem. Tvrdí, že to kreslí on a že mu platí 60 tisíc za tři dni.
Na nádraží to pak rozseknu: jedu do lesa k jezeru spát. Jenže jak čekám na peróně, spustí se liják, starý zaprášený nádr omývá voda, voda teče proudem z kanálků, co mají staré lokomotivy podél střechy, je to romantické, ale už se mi moc do lesa nechce, rozhodnu se proto jet až do přístavu Gdynia.
Cestou podřimuju, pak se s někým bavím, snažím se z holky a staršího chlapa dostat, kde jsou fajn pláže, ale je to trochu na nic, snaží se a smějou, ale posílaj mě do města Sopoty, já chci, aby mě poslali do přírody, někam na samotu.
Gdynia. Průmyslové předměstí, obrovský přístavní jeřáby, dost sešlý je to, Polsko je o hodně, hodně otlučenější a zanedbanější než Čechy, teď teprv vidím, jak je to u nás už německý, vypulírovaný.
Gdynia, odsud je Ana Borowská, kde je jí asi konec? Fotím v dešti marínu. Hotel ve stylu soc. realismu s katolickým křížem vedle. Křížů všude dostatek. Náladu mám dobrou, kupuju si lístek směr Hel, to je taková kosa kolem gdaňskýho zálivu, která ho chrání, nebo spíš hráz a Hel leží na samým konci, špičce tý hráze, dál už je jenom moře. Jak budu spát netuším, ale dobrá nálada mě neopouští. Když ale sednu do vlaku, mám toho najednou všeho dost, kdybych mohl, radši bych byl doma a ráno šel do práce. Dobrodružná průzkumnická nálada mě opouští. Naproti mně ve vlaku sedí divnej chlápek s patkou, možná gay, pořád mě pozoruje a tváří se u toho hrozně utrápeně a jakoby žensky afektovaně. Krajina, kterou projíždíme, není hezká, je zmoklá, zubožená, plná dílen, skladů, slepenin, trosek. Stmívá se.
Hlavou mi běží: kde budu v Praze bydlet? Je správný, že do práce dávám kus sebe? Co kdybych to přestal dávat do práce a místo toho to dával do jinejch věcí? Co bych pak ale dělal pro živobytí? Musím se vrátit do toho Kolobrzegu nafotit to panelákový sídliště a vůbec to tam bylo fotogenický.
Z představy, že dneska spím venku v mokru, zítra ve vlaku a pak rovnou do práce mně už ani není nějak radostno, jen se tak unaveně s pokrčením ramen pro sebe pousměju; co, no, zvládnu to, ale musim?
Pán naproti se rozpovídal, docela milej tatík z Krakowa, nervózní, že strávil celej den ve vlaku. Jede za rodinou na dovču k moři. Ujišťuje mě, že zejtra bude „ladna pogoda“, že nebude pršet, že tady prostě musí pršet jednou denně kvůli moři, že si to žádá gradient, hm, asi inženýr, říkám, že v Chorvatsku maj taky moře, ale neprší tam, mávne rukou, „to je jiný klima“, říká, jestli jsem Slovák, Čech říkám, on zas mávne rukou, „Čechoslovák! To je to samý.“ Pak zas nic neříkáme, když se naše pohledy střetnou, povzbudivě se usmívá, pořád ale nervózně poposedává a kontroluje mobil a mojí mapu, je to nervák prostě, hubenej těkavej střízlík.
Jedem a jedem, v okně paneláku, které žlutě svítí do noci, stojí hezká ženská v černým spodním prádle, co tam asi dělá? Ach jo. Chci být taky někde v takovém pokoji, je to otrava, ne tady se střízlíkem cestou deštěm do Helu.
Pak mi říká, že bude hezky a že se mám vysrat na vlak a jet zpátky lodí. Ve Wladislawowě vystupuje, podává mi ruku a mizí, vlak se vyprázdní, pak ale nastoupí skupina ožralejch padesátníků na tahu, dělaj bordej, řvou, ach jo.
Sopot, pondělí odpoledne
Sedím u dřevěného altánku na pláži a piju pivo. Prší, zmokl jsem. Je to rozmarný léto. Ale Sopot! Zatím nejhezčí z polských měst.
Je to vznešené město, nebo aspoň bývalo, to je vidět hned na secesním nádraží. Omšelé secesní domy s dřevěnými přístavky různě nabarvenými a vyřezávanými, pobaltská noblesa, trochu zašlá, tak to má být. Trochu mi Sopot připomíná lotyšskou Jurmalu. Chtěl bych tu žít chvilku, nebo se aspoň zastavit, radši mimo sezonu, bydlet v tom dřevěném přístavku. Sopot je trochu jako z písničky od Nohavicy, poetický začátek 20. století. Poláci, Němci… nikdo jiný studenou krásu Baltu neocení.
Hodně tu prší. To jsem poznal včera v Helu. Vlak mě vyklopil na malém nádražíčku, kde na verandě spali dva kluci ve spacácích. Taky chodci s batohama. Smáli se, říkali, že měli stan na pláži, ale strhli ho a šli sem, protože déšť byl moc silnej. Šel jsem se pak s deštníkem projít do města, chodil asi hodinu, hledal nevím co, asi lepší přístřeší, hospody ještě měly otevřeno, bylo teprv něco po jedenácté, ale nechtělo se mi sedět a pít pivo. Lilo jak z konve, prošel jsem město a vrátil se na nádraží. Tomek už spal, Pawel byl ještě vzhůru a hodně komunikativní, říkal mi, že Tomek ušel za jedenáct dní podél pobřeží od německých hranic až sem, na Hel. To je asi 350 kilometrů. Tomek říkal, že bych neměl chodit sám, přitom ale taky šel osamotě. Podivovali se mojí nafukovací karimatce. Doporučovali mi několik hezkých míst, kroutili hlavou nad tím, že jsem tu tak nakrátko, i nad volbou míst, kde jsem byl, Sarbinowo, Mielno…turistický pasti plný automatů, já ale neměl úmysl jít do přírody jako oni, teď jsem trochu litoval, když Pawel mluvil o útesech a lesích a moři.
Spali jsme asi tři hodiny, do pěti do rána, pak se sbalili a šli pryč. Rozloučili jsme se u vstupu do města, kluci šli dál svůj puťák podél pobřeží, já zas měl plán nemít plán. Svítalo, bylo teplo, vlhko po propršelé noci, rackové lítali, město spalo, jen pár lidí, úklidová četa a popeláři, prostě místní, prošel jsem městem a lesem na cíp poloostrova, tam se nahý vykoupal, moře bylo jakoby teplý, nikde nikdo, konečně vlny, bylo to první otevřený moře, krásná očista po propocený noci ve spacáku. Vypnout myšlení: OFF. Pak jsem šel umytý lesem kolem betonových pevnůstek, které tu Poláci zbudovali na obranu před Němci, Hel se držel dlouho, až nakonec ho Hitler dobyl, Poláci jsou na to hrdí, pocit, který neznáme, naše betonový bunkry byly vždycky jenom na ozdobu.
Pak zpátky do města, trajekt jede až za dlouho a stojí moc, takže na vlak, už zas dusno, plno, Hel je turistický letovisko, kam se valí jeden přeplněnej vlak za druhým, v kupé na sedačce ztrácím vědomí.
Zpátky v Gdyni. Zmatkuju u pokladen, málem koupím lístek na vlak, který odjíždí za chvíli a jede 18 hodin v kuse přes Ostravu do Prahy, nakonec se rozhodnu držet starého plánu jet v noci z Gdaňsku přes Wroclaw. Jedu místo toho teď vlakem do Sopot. Kde jsem teď. Přestalo pršet. Už zas svítí slunce. Jdu dál podél moře směr Gdaňsk. Má tenhle výlet nějaký smysl? Kdybych měl říct historku, nevěděl bych o čem mluvit, přitom se mi tu líbí. Je to asi nepřenosný.
V kupé ve vlaku v Jablonném nad Orlicí, úterý, 8:42
Noční přestupy sotva chycené, spaní na nádražích pár hodin, nejistota, co přinese zítřek. Co někoho vyčerpává, mě nabíjí životodárnou energií. Pravidelný osmihodinový spánek, pravidelná strava, večerní pivko se stále víc stejnými kamarády, to mě naopak vysiluje a ničí.
„Sem průvodčí vůbec nechoděj nebo co!“ řve někdo. „Sme v Čechách, každej na něco nadává,“ říká otráveně holka vedle. Z lesů se kouří, je mlha a chladno. Ach, mám to rád, to český pohraničí. Průvodčí je mladý, sympatický, vypadá jako herec nebo dobrodruh, co to dělá kvůli zážitkům. Ale to si myslím jen já, blázen.
Nuže: po pláži jsem došel do Gdaňsku. Rozdíl ani začátek jsem žádný nepostřeh, Sopoty prostě plynule přešly v gdaňskou pláž. Rozloučil jsem se s mořem a vydal se zeleným parkem po pěší promenádě směrem k městu. Pod břízami hráli dědkové karty, po stezce klouzali cyklisté, na lavičkách osamělé postarší východoevropské ženy kouřily cigaretu se starostlivým výrazem „život je těžký“, chtěl jsem jednu vyfotit, ale vycítila to, zvedla se a šla kouřit jinam.
Stezka přešla v obří několikaproudovku mezi paneláky, „Alej Jana Pawla II.“, obří moderní kostel vypadající jako moderní verze starého kostela, hnus. Zpocený jsem se vláčel vedrem po té silnici sídlištěm asi pět kilometrů až k nádraží „kolejky“, tam mě dostihla realita, zpráva z redakce, jestli zejtra můžou počítat s textem ode mě. Dojel jsem do Gdaňsku na hlavní. Gdaňsk, Danzig. Loděnice, kde to Walesa spustil, jsem viděl z vlaku, jinak to město má kouzlo, pruská výspa, obří cihlové stavby z bohatých časů, hrdý hanzovní přístav, hledám internetovou kavárnu, saxofonista hraje na bulváru melancholické „those were the days hen things…“, kavárnu nakonec najdu, už jich moc není, pak ve vlaku, spím, Wroclaw přestup, stíhám, kupodivu nemá zpoždění, teď ještě stihnout ten v Ústí nad Orlicí a budu muset dnes psát. Ach jo.
Konec výletu do starého opravdového světa, ve kterém jsou neznámí lidé, cizí řeč, spaní venku, vlaky, autobusy, déšť, moře, špína, radost, smutek, samota, setkávání, pivo, kafe…a kde není facebook, zprávy, e-mail, mobily, Mám rád výlety do toho starého, ubývajícího světa.
Ústí nad Orlicí, ve vlaku do Prahy
I druhý přestup přesně chytám, trochu reviduju své kritické názory na polské dráhy, krásnou nádražku tu mají, s točenou Holbou, škoda, že vlak už zas odjíždí…najednou bych fotil i tady, pozoruhodný, jak co začne jako focení polských pláží volně (ale nevyhnutelně) přejde do focení deníku.
Polští siláci…je tam hodně fakt nařachanejch vyholenejch typů, co vypadají nebezpečně, ale mají často křehké slečny, když s nimi mluví, jsou samá něžnost…asi jsou to v podstatě hodný kluci, co jen hodně naposilovali. S jedním jsem jel z Gdaňsku do Wroclawi, s obří sportovní taškou přes rameno chodil i na záchod, tahal z ní a syčivě otvíral jedno pivo za druhým, poslední si dal k snídani v pět ráno po probuzení ve Wroclawi, odbíhal se svojí taškou pořád někam kouřit „s kolegou“, telefonoval s přítelkyní medvídkovským hlasem…hodnej, srandovní méďa.
čtvrtek 11. října 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)