nové kamarádky a kamarádi

Friederike odjela z Berlína do Amstru na prodloužený víkend se svým boyfriendem a tak jsem zůstal ve městě pět dní osamotě. mám v telefonu všeho všudy asi pět Němců a všichni jsou známí F. Na jednu stranu si říkám, že je to super, nikdo mi nevolá, nikdo mě nezatahuje do svejch plánů a já tak mám šanci dělat fakt to, co doopravdy chci, no, není nakonec tohle jeden z důvodů, proč odjíždíme pryč? no ale na stranu druhou...občas je to trochu osamělý.

networking v Istanbulu mi ale přihrál do telefonu další čísla. polská a francouzská novinářka taky bydlí v Berlíně, taky na Prenzlbergu, hned za rohem vlastně, to je náhoda. S Polkou Monikou jsem si rozuměl v Turecku nejvíc, tak jsem zavolal nejdřív jí. "áhoj Petrkůů..."

šli jsme na pivo do Mauerparku. Monika vypila pivo jedno, pak si dala čaj, já vypil dvě piva. je asi o tři roky starší než já, i když od pohledu na to nevypadá. zato když jsme promluvili, okamžitě jak olej vyplaval na hladinu ten rozdíl ve zkušenostech. zatímco ona má za sebou stáže, stipendia, píše ve dvou jazycích a dělá pro polský i německý rádia, já sem v podstatě jenom zevl, co se mu eště nechtělo z Londýna do Prahy. na setkání v Istanbulu jsme byli všichni jakože vítězi, taky jsem hodně nosil sako, takže se to tak nepoznalo. teď, v mikině s kapucou a lahváčem sem byl ale myslim dost jasnej. Monice to ale zřejmě nevadilo, protože je fajn, smála se, ptala, nakonec sme se dohodli, že spolu uděláme reportáž, ona se svojí hochdeutsch bude mluvit, já budu mlčet a cvakat obrázky. rozloučili jsme se jako staří známí.

no a jako druhá přišla na řadu Francouzka Prune. večírek, na kterym slavila vítězství hned ve třech novinářskejch cenách, se konal u ní ve WG, spolubydlící byla pryč. v maličký kuchyni už bylo asi pět lidí, národnostní směska. protože se zrovna hrálo finále ligy mistrů ve kterym účinkoval i Bayern, zatim tam nebyl žádnej Němec, takže se po chvilce šprechtění přešlo do angličtiny. bavil sem se s Prune o novinařině. píše pro Elle a ženský časáky, aby si vydělala na živobytí, ale jinak dělá na dlouhodobějších věcech, teď shání stýpko. její článek, se kterym vyhrála Istanbul, se mi líbil. byl o dětech, které jejich rodiče odejdivší za prací do Británie nechali doma a stali se z nich de facto sirotci. teď Prune dělá na reportáži o plynovodu Nordstream, kterej spojí Rusko a Německo přes dno Baltu a obejde tak tranzitní země Ukrajinu, Polsko. taky o tom budu psát, tak jsme se bavili na to téma.

hostů pak začlo přibývat, trousili se už i skleslí poražení Němci. poražení nadvakrát, protože ten večer prohráli krom fotbalu i hokej v semifinále s Ruskem. všichni muži kromě mě meli košili. bavil jsem se pak taky německy s albánskou spisovatelkou, co si překládá svůj román do němčiny sama, protože nenašla překladatele. "jsme moc malý národ. jeden překladatel to dělat nechce, druhému jsem neřekla, protože se nemáme rádi." pak tam byla Němka, co drží dietu a jí jen zeleninu, programátor z Mannheimu, co si chce teď užívat života, izraelská vizuální umělkyně, francouzská literární feministka, rakouská kulturní cosi, italský novinář žijící ve Francii... začínalo mě to tam nudit. potichu hrála hudba, v kuchyni se mačkalo dvacet lidí. zastesklo se mi po Londýně, po tanci a pádech a v tuhle dobu by už byli všichni opilí. možná tady jenom prostě chyběl někdo, kdo by dělal srandu. možná byl problém ve mě, ten den jsem ujel na kole šedesát kilometrů. tak jsem přemejšlel, když tu se objevil Honza, fotograf. začli sme se bavit. žije tu od malička, je napůl Němec. ptal sem se ho, jestli někdy byl na setkání Čechů a Slováků tady. "každej čtvrtek je tu stammtisch..."
"ne, tomu já se vyhýbám, když už tak potkat náhodně. já k tomu nepotřebuju stammtisch," prohlásil nezávisle.
asi stejně nezávisle jsem pak nějak prohodil, že sem byl poslední rok a něco v Londýně. a pak jsem šel. říkal, ať nechodim, že tohle neni Londýn, ale Berlín, a že to stejně opíšu z netu, tak co. tak jsem šel. doma sem se pak podival na jeho fotky. fotil pro spiegel, focus,... i pro respekt. usínal sem s mizernou náladou.

pak přišla neděle a finále MS v hokeji proti Rusku. napsal sem článek a pak začal hledat českou hospodu. Zlatá Praha měla bejt kousek ode mě. vyjel jsem na starym rozvrzanym kole a hledal jí asi hodinu, ale hospoda nebyla k nalezení. začal jsem pak obvolávat ruský bary. to zkuste zavolat tam... a tam... nakonec sem se provolal až do sportbaru na Torstrasse, kde slíbili, že budou dávat hokej. napsal sem to Báře, grafičce z UJEPU, co sem potkal na čtení Topola, snědl hrnec špaget s pestem a vyrazil tam.

bylo mi po těch špagetách těžko a dostal jsem chuť na pivo, tak jsem zaplul do spätie, koupil si plzeň a na náměstí s dětskym hřištěm si jí na lavičce vypil. přisedl si ke mě starej ožrala se psíkem a začal mi něco říkat. mluvil berlínskou pekelštinou a k tomu opile huhňal, zatím nejtěžší level, co sem potkal. ptal se mě něco ve smyslu proč jsem tady a ne doma a já se mu snažil vysvětlit, že přesně nevim, ale myslim, že ta informace neprošla.

sportbar na Torstrasse byl trochu hardcore. když jsem vstoupil do zahulenýho výčepu, postarší blondýna za barem pouštěla z dvdčka nějakou kompilaci z osumdesátek a do toho pokyvovalo hlavou několik štamgastů v kožených vestách a modrých košilích. dáváte hokej? kývla, tak sem si dal pivo a čekal, co bude.
po chvíli vešla skupinka mladých holek a kluků, co vypadali trochu divně, tak jsem si řek, jestli to nejsou Češi, a byli, tak jsem si přisedl. erasmoví studenti Humboldta a Technický, co na rozdíl od fotografa chodí na čs stammtisch pravidelně. ale nebylo to tak strašný. třeba s klukem z FELu sem si celkem rozuměl. "Jak sou na tom český studenti umělý inteligence ve srovnání s Němcema? Němcům jde líp matika, nám zas programování. Ale nejlepší ze všech jsou německý Asiati. česká machrovinka, že si dáš mezi písemnou a ústní zkouškou pivo, to by je nenapadlo."

na začátku třetí třetiny dorazila Bára v doporovodu kolegyně Zuzky, taky grafičky, a Honzy. Honza je pankáč, kterýmu táhne na čtyřicítku, co sem utek v osmnácti eště za socíku. říkal mi, jak u něj v roce 90 spal Topol a věnoval mu podepsanej snad strojopis svý knihy, kterou ale Honza nečet, ty básničky ho moc nebraly. ukazoval mi fotky z opuštěný americký radarový základny ve Wannse, kde ten den byl s Bárou na motorce. a radil mi, že když si do Berlína přivezu auto, nemusim platit pokuty, protože český policajti nemaj s německejma smlouvu a odtahovka nevozí auta na parkoviště jako u nás, ale jen o pár bloků dál, takže si odtažený auto prostě najdeš sám. pak taky povídal o zdejší legendě, Leošovi nebo Vaškovi... kterej si tu patentoval značku Tuzex za tři sta eur a prodává Němcům karlovarský oplatky a becherovku a tsechische senf a co má prej na zádech obří kérku z josefa lady a na rukou taky Ladu, čerta a káču. byl mi sympatickej.

další den byla kocovina, nevytáhl jsem paty z domu, pospával. "nursing my hangover". snažil jsem se pak přepisovat rozhovor s jednim zaměstnancem jedný český továrny na počítače, kterej dělám pro NGO, kde pracuje Friederike. zabývaj se vykořisťováním pracovníků a potřebovali někoho, kdo udělá telefonický interview s českym dělníkem, co pracuje u pásu. poslouchal jsem ho, jak říká, že by radši dělal jnou práci, ale v regionu není, že se v kantýně často nestihne najíst, že pracují v noci i v sobotu a neděli a mlavil unaveně, jako by už rezignoval na sny... a bylo mi z toho smutno a říkal jsem si zas jednou, jaký mám štěstí.

a když jsem to přepsal, přišla mi zpráva od Friederike, že se v noci vrací do Berlína. tak jsem přežil svých pět dní volna bez své hlavní kamarádky.

mein Zimmer

stalo se

1. registrace k trvalému bydlišti na bürgeramt stadbezirk pankow. rozlehlý komplex pavilónů z červených cihel, připomínající snad kasárna či protestantskou nemocnici, teď obecní úřad. staré, dřevěné dveře se otevírají na fotobuňku, úřednice mluví huhňavou nesrozumitelnou němčinou, mám strach. německá byrokracie mě, malého čecháčka, nakonec něžně přivine do své náruče: tlustá úřednice se široce usměje, dá štempl a řekln "also, das ist alles". euforie, mezi paneláky kvetou jabloně, jsem odteď pankowan.

2. londýn, camden. do hospody the good mixer chodil kdysi prej i morrisey, ale pořád je to pajzl. když přicházim, barman zrovna vyhazuje ožralýho pankáče, co se chce rvát. jdu dovnitř. mám to tu rád. bar je uprostřed a rozděluje lokál na dvě identický půlky, takže když si objednáváte pivo, máte pocit, že se díváte do zrcadla. ve druhý místnosti je holka, která vypadá jako ta známá zpěvačka, na jejíž jméno si nemůžu vzpomenout. nebo je to barmanka, co tu byla minule, nejsem si jistej. spíš barmanka, protože se tváří znuděně, hraje biliár a vypadá, že má dost.
přichází dan a gi. "je tu amy winehouse," říká vzrušeně Gi.
o pár piv pozdějc se jdu amy zeptat, koho bude volit. hraje si s mobilem. pak se na mě podívá. "i know nothing bout politics," řekne hlubokým hlasem. pak se objeví tlustej černoch, asi bodyguard nebo manažer nebo obojí. "co chceš?"
"ptám se koho volí."
"we are with the winners. whoever that is," kření se černoch tak, že mu nejsou vidět oči.
původně to měla bejt quote do článku, ale tak aspoň pro blog.

3. istanbul. eyja. na pět dní, platí to evropská komise, 36 mladejch novinářů, každej z jedný členský země, nebo i kandidátský. poslali články do soutěže, z každý země měl jeden štěstí a vyhrál zájezd sem. bydlíme ve čtyřhvězdě v centru cařihradu, vozej nás v autobusech a na lodích po bosporu. hrajou nám muziku a cpou nás jídlem a rakijí. v jednu chvíli odpočítáváme 5, 4, 3, 2, 1... teď a modro žlutě se symbolicky rozsvítí most přes bospor. evropská paní dává živý rozhovor, v pozadí je na obrazovce v počítači vytvořený ohňostroj. kolem se potácejí ožralí studenti politologie. "ty vole to je hustý, bydlíme v pětihvězdě a nemusel sem vůbec nic udělat!" zachytím nějakýho čecha.
pozděj, už jen novináři, sedíme před hotelem.

andrés: "je to přehnaný, celý to stojí půl milionu eur."
antonio: "...když může unie platit...francouzský krávy... proč by nemohli platit nás."

nejvíc si rozumím s: polskem, slovenskem, španělskem, maďarskem, švédskem, chorvatskem, srbskem, litvou, tureckem.

pár fotek z tý networking bonanzy:

http://petrhorky.com/mimo%20web/istanbul/istanbul1/
http://petrhorky.com/mimo%20web/istanbul/istanbul2/
http://petrhorky.com/mimo%20web/istanbul/istanbul3/

teď zuzück in berlin. dneska jsem si koupil koberec a plechovej hrnek na blešáku, mám radost. jinak je hrozná zima, přemejšlim, že si v lidlu koupim dříví, zatopim v kamnech a budu poslouchat, jak oheň hučí.