tak odjel nikola. můj vzdálený bratranec, který tvrdí, že není vzdálený bratranec, ale já vím, že je. nikola přijel a hned se spojil se svojí berlínskou kamarádkou, molekulární vědkyní kristýnou. a od té doby jsme byli tři. tři klasický pražáčci inťoušci... každej sice trochu z jiný pražský bubliny... kampa, smíchov, dejvice...neziskovkář, pravda & láskařka a zevl... ale přesto v něčem jeden druhýmu podobní...a čekaly nás tři dni slunce, smíchu a opojení. tři dni na kolech, ve vodě, v umělým kouři.
a padla i kultovní hláška "to slunce vypadá skrz tyhle brejle fakt hustě!"
je zajímavý, jak se mi návštěvami vždycky hrozně posune vnímání místa. jak se toho začne dít mnohem víc. a jaká pak přijde únava. teď budu odpočívat.
pondělí 28. června 2010
čtvrtek 24. června 2010
střípky
včera večer v klubu LUX na schlesische strasse.
já: "ein rotes wein und ein weisses wein"
barmanka: "něco ti poradim. všechen alkohol je der. akorát pivo je das, protože to neni alkohol. to si pamatuj."
---
o berlíně psali Topol i Rudiš. ale zatímco Topol se zajímal spíš o západ, Rudiš se trochu nostalgicky obracel k východu a minulosti. napadlo mě hezky zjednoduešný rozlišení těch dvou pro začátečníky: Topol se kamarádil s pankáčema, kdežto Rudiš s řidičema metra.
---
jdu si dolů na ulici dobít kredit. cestou koukám na posledních čvrt hodiny zápasu slováků proti italům. je to napínavý, sakra napínavý. vzpomínám na zápas, kdy jsme podobně napínavě hráli s holandskem. berlínská ulice fandí slovákům, a je to, pískne závěrečná píšťalka. "malé slovensko, které je na MS poprvé, posílá domů mistra světa," rozplývá se komentátor ZDF. "slováci, kteří se na MS dostali přes československo, ehm, pres česko, tedy bývalé československo..." odmlka, v pozadí smích spolumoderátora. k mikrofonu jde robert vittek a němčinou na mojí úrovni tam říká to svoje "jdeme od zápasu k zápasu..."
všichni se usmívaj, vzduchem vibruje radostná nálada. nebo to cejtim jenom já? jdu směrem k trafice pro kredit a prásk! málem se složim na zem, další petarda, tentokrát těsně vedle mě. fakt silná. dementi, říkám si. v kočárku sedí mimino, v šoku. jeho otec, typickej mladej němec v košilce, nevěřícně kroutí hlavou směrem k potutelně se chechtajícímu turkovi, co to hodil. "můžeš mi vysvětlit, pročs to udělal? tady je moje ani ne roční dítě" ptá se rázně.
turek se nejistě uchechtne, namoment zrudne, podívá se trapně na svoje kumpány a pak vybafne "apročne!"
němec jen bezradně kroutí hlavou. opodál stojící tatík číslo dvě na něj soucitně hledí. najednou je zase obyčejnej čtvrtek odpoledne. nojo, říkám si a jdu pro ten kredit.
já: "ein rotes wein und ein weisses wein"
barmanka: "něco ti poradim. všechen alkohol je der. akorát pivo je das, protože to neni alkohol. to si pamatuj."
---
o berlíně psali Topol i Rudiš. ale zatímco Topol se zajímal spíš o západ, Rudiš se trochu nostalgicky obracel k východu a minulosti. napadlo mě hezky zjednoduešný rozlišení těch dvou pro začátečníky: Topol se kamarádil s pankáčema, kdežto Rudiš s řidičema metra.
---
jdu si dolů na ulici dobít kredit. cestou koukám na posledních čvrt hodiny zápasu slováků proti italům. je to napínavý, sakra napínavý. vzpomínám na zápas, kdy jsme podobně napínavě hráli s holandskem. berlínská ulice fandí slovákům, a je to, pískne závěrečná píšťalka. "malé slovensko, které je na MS poprvé, posílá domů mistra světa," rozplývá se komentátor ZDF. "slováci, kteří se na MS dostali přes československo, ehm, pres česko, tedy bývalé československo..." odmlka, v pozadí smích spolumoderátora. k mikrofonu jde robert vittek a němčinou na mojí úrovni tam říká to svoje "jdeme od zápasu k zápasu..."
všichni se usmívaj, vzduchem vibruje radostná nálada. nebo to cejtim jenom já? jdu směrem k trafice pro kredit a prásk! málem se složim na zem, další petarda, tentokrát těsně vedle mě. fakt silná. dementi, říkám si. v kočárku sedí mimino, v šoku. jeho otec, typickej mladej němec v košilce, nevěřícně kroutí hlavou směrem k potutelně se chechtajícímu turkovi, co to hodil. "můžeš mi vysvětlit, pročs to udělal? tady je moje ani ne roční dítě" ptá se rázně.
turek se nejistě uchechtne, namoment zrudne, podívá se trapně na svoje kumpány a pak vybafne "apročne!"
němec jen bezradně kroutí hlavou. opodál stojící tatík číslo dvě na něj soucitně hledí. najednou je zase obyčejnej čtvrtek odpoledne. nojo, říkám si a jdu pro ten kredit.
středa 23. června 2010
pondělí 21. června 2010
...
jeli jsme od jezera. drahé bílé víno nám jiskřivě stouplo do hlavy, prostor jindy zaplněný včerejšími četbami bunina a zítřejším psaním o berlínským sídlišti se najednou zúžil na tady a teď, na vagon s-bahnu vezoucího nás zpátky na kreuzberg. byla to pravá chvíle promluvit si vážně.
sobota 19. června 2010
australian outback / scratched vision of the W.A.
příšerný vedro kousek pod obratníkem kozoroha. jedeme po north western coastal highway od severu k jihu, bude se postupně ochlazovat. ale teď je horko. kolem stepní polopoušť, žlutá tráva, zakrslý stromy, civilizace žádná. řídím už asi dvě stě kilometrů, eště budu řídit dalších tři sta, než dojedeme do parku kalabarri a utáboříme se na noc.
stavíme u roadhousu, to je typicky australská záležitost. benzínka s pár stojany, "store", kde vám trochu podivínská postarší majitelka nebo taky bledá holka, co tu je z velkoměsta na detoxu, prodá kafe, domácí koláč nebo stejk z klokana. vedle budovy benzínky stojí několik ubohých stavení, v ohradách několik hospodářských zvířat, kozy, někdy kráva. někde opodál vždycky tiše skřípe artézská studna, jak se jí kolo otáčí po větru. všude lítá spousta velkých černých much, lezou do očí a do nosu a budou lítat dokud slunce nezaleze. pak se jako mávnutím kouzelnýho proutku bůhvíkam všechny naráz schovají. a ráno, hned jak dojíme ovesnou kaši, jsou zas ve vzduchu...
stavíme na kafe, hledám mezi plechovými barabiznami záchod. kafe je silný, všude je prach a já si říkám: tohle je ta pravá austrálie. ne delfíni, ne klokani a serfy... ale tenhle prašnej šílenej rusty zapadákov. má to něco z poetiky bratří coenů...
vůbec poprvé vytahuju foťák na film a v kofeinovým záchvatu nastřílim dva filmy. pak nasedáme, odjíždíme. větrník pořád skřípe ve větru...
TADY je link.
LINK to photos.
úterý 15. června 2010
pondělí 14. června 2010
neděle 13. června 2010
čtvrtek 10. června 2010
marzahn-hellersdorf
celodenní výlet na sídliště marzahn hellersdorf. téma: chudoba a úsporný balíček angely merkelové. šetřit se bude z velký části zmenšováním německýho sociálního státu, na příspěvku pro nezaměstnané a celkově na sociálně slabších. žánr: reportáž.
nejdřív koupit mapu. pak s kolem do s-bahnu, kterej mě vysadí na bývalým dederáckým sídlišti. jiný berlín. místo obligátní šedi jsou tu zmrzlinově pestrobarevné paneláky, pistáciová, růžová, citronová. děti bezstarostně skotačí v komunálním vodotrdysku, dospělí o poznání míň vesele přecházejí kolem. lidi tu vypadají jinak. neznačková trička zastrčená do džín z tržnice, mužský ostříhaný na ježka, ženské s igelitkami z diskontů. ale zeleně dost.
najdu pracák. chvíli před ním postávám, nechce se mi do toho. ale pak se nakonec rozhoupu a podaří se mi ukrást dvě citace. odtud na radnici: tady jste blbě. šlapu na kole podél dálnice, slunce pere. na další radnici: poslali vás špatně. pot ze mě v třicetistupňovým dusnu řine. míjím jezero plné lidí. chudí němci rozvalení na dekách, mastí karty, náckové ukazují kérky, pár nudistů mezi křovíčky, jsme přece v německu. voda je krásně studená, osvěžuje mysl.
přejezd zpátky do výhně sídliště, dělám pár ilustračních fotek. pak na kole zpátky na prenzlberg, do bezpečí svojí bubliny well educated middle class people. pivo, večeře a padám únavou.
středa 9. června 2010
paběrkování
bylo mi zadáno napsat profil příštího německého prezidenta. co s tím? rozhodl jsem se vypravit se do jeho rodného Osnabrücku, kde tento pán dlouhá léta sloužil jako radní, pak hejtman (landesministerpräsident). zeptat se v podhradí poddaných, jak jsou s panovníkem spokojeni. Osnabrück leží stovky kilometrů na západ od Berlína poblíž holandských hranic. jak byste se tam dopravili? Feldu jsem předem vyloučil. jednak hrká dost podivně poslední dobou, druhak je tu benzín drahej. jako zpravodaj z chudé východní Evropy jsem měl jasno: schoenes wochenende ticket.
tahle levná celodenní permanentka na lokálky druhý třídy patří k Německu stejně jako funfares National Expressu k Velký Británii nebo k Irsku Ryanair. Bez ní není německá zkušenost úplná. Takže: ráno vstát v 6, sako, košile, patička, diktafon, šup do sedla, jízda ranním Berlínem na Hauptbahnhof, zamknout kolo, naskočit do vlaku, sedm hodin se kodrcat a čtyřikrát přestupovat, pak na tři hodiny vyskočit v Osnabrücku, hodit do sebe sendvič, kafe, cígo, zběsile rychle nabrat na ulici dvacítku názorů, pak hop zpátky do vlaku na dalších sedum hodin, o půlnoci zpátky na Hauptbahnhof, ulepenej, kolo tam pořád je, zvolna, teď už beze spěchu, šlapat nahoru na Prenzlberg. další den nabušit 10 tisíc znaků, pokud možno čtivě, a poslat. uff. někdo dělá od devíti do pěti sekretářku nebo recepční, já stejnou dobu píšu jeden text. stálo to za to? kdyby měl někdo chuť: TADY je link. pak: pivo, v hlavě zvláštní prázdno, únava. studený lahvový pivo a výtuh na trávníku v parku ernsta thälmanna.
jinak: už dvakrát koupání v jezeře. poprvé s Monikou (z minulého dílu) důchodcovský rezort Tegelersee, včera krásně čistý, opuštěný Glinckersee. včerejší den byl kolem a kolem dost úplně na hovno, tak jsem si řekl: pojedu si aspoň zaplavat, v tom dusnu. Friede nemůže, Monika taky ne, Bára je nedostupná. tak co, pojedu sám a poprvé se projedu v berlínským trafiku, protáhnu feldě perka. našel jsem jí zaparkovanou, celou ulepenou od chmýří, který přišlo ze stromů s tim náhlým létem. naskočila ale holka dobře. jako by vůbec neměla najeto 240 tisíc...
šinu si to Bernauer Strasse směrem k jezerům, zvoní telefon. "čau, tak sem v Berlíně." Láďa. úplně sem na něj zapomněl. je v Neuköllnu, na druhým konci města. z nevinný vyjížďky se stává dobrodružná mise. Felície vzbuzuje pozornost. super, zvedají palec potetovaní pankáči, když stojím na světlech. was ist dass? ptá se mladej Turek z okýnka při popojíždění zácpou. tůůů! troubí klaksony taxikářů, když se ulepená felda chaoticky míhá z pruhu do pruhu přes plné čáry na křižovatkách, ježto si její řidič nevšim, že tenhle pruh je odbočující. pak se ale něco děje, auto začíná brzdit samo od sebe. zjišťuju, že se brzda nevrací. lepí se na destičky. asi to vedro. na Hermannplatz nabírám Láďu a další hodinu se vymotáváme z Neukollnu.nakonec vjíždíme do polí, lesů, voda je krásně vlažná, písečné dno, ve vodě se míhají velké ryby. krása. cesta zpátky už klidná, vlahej vzduch proudí staženými okýnky do mokrých vlasů... zpátky pod dušnou pokličku velkoměsta. i felda je spokojená, brzda se zase vrací.
jinak jinak: čas utíká, nový Hakl přečtený, teď Buninovy povídky, newyorský jazzový rádio, skenování rodinnýho archivu, pozvánky různejch neměckejch organizací na press akce (pošlete nám potvrzení faxem. kdo dneska sakra eště používá fax???)
a včera v noci, vracím se pozdě v noci domů kolem jednoho podniku, typickej Berlín, zevlouni chlastaj v betonový díře s holýma šedivýma stěnama na židlích kolem pingpongovýho stolu, u kterýho se přiopile střídaj... a říkám si: tohle je vono, tohle je ten Berlín, kterej uniká zachycení, kterej se Rudiš snažil popsat a taky Topol a taky Karolína z Respektu na svym blogu, ale kterej je pořád o krok napřed a pořád uniká vystižení a pojmenování, všechny pokusy o zachycení reality jsou o krok pozadu za realitou a tak působí upjatě a konzervativně, to je asi ta sebeobrana Berlína, že ho nejde zachytit. většina se snaží tyhle hmatatelný projevy jenom tradičně POPSAT, bylo by ale třeba přijít se zbrusu novým stylem, aby se to mohlo podařit. jestli vůbec. tak tak.
na závěr pár kousků z rodinného archivu, snad mi to příbuzní prominou.
děda
babička
strejda a teta
sestřenka
máma
vánoce u babičky a dědy
brácha, sestřenka, babička, já. po prvním přijímání, asi. strašnický kostel. vybledlá vzpomínka už dost.
tahle levná celodenní permanentka na lokálky druhý třídy patří k Německu stejně jako funfares National Expressu k Velký Británii nebo k Irsku Ryanair. Bez ní není německá zkušenost úplná. Takže: ráno vstát v 6, sako, košile, patička, diktafon, šup do sedla, jízda ranním Berlínem na Hauptbahnhof, zamknout kolo, naskočit do vlaku, sedm hodin se kodrcat a čtyřikrát přestupovat, pak na tři hodiny vyskočit v Osnabrücku, hodit do sebe sendvič, kafe, cígo, zběsile rychle nabrat na ulici dvacítku názorů, pak hop zpátky do vlaku na dalších sedum hodin, o půlnoci zpátky na Hauptbahnhof, ulepenej, kolo tam pořád je, zvolna, teď už beze spěchu, šlapat nahoru na Prenzlberg. další den nabušit 10 tisíc znaků, pokud možno čtivě, a poslat. uff. někdo dělá od devíti do pěti sekretářku nebo recepční, já stejnou dobu píšu jeden text. stálo to za to? kdyby měl někdo chuť: TADY je link. pak: pivo, v hlavě zvláštní prázdno, únava. studený lahvový pivo a výtuh na trávníku v parku ernsta thälmanna.
jinak: už dvakrát koupání v jezeře. poprvé s Monikou (z minulého dílu) důchodcovský rezort Tegelersee, včera krásně čistý, opuštěný Glinckersee. včerejší den byl kolem a kolem dost úplně na hovno, tak jsem si řekl: pojedu si aspoň zaplavat, v tom dusnu. Friede nemůže, Monika taky ne, Bára je nedostupná. tak co, pojedu sám a poprvé se projedu v berlínským trafiku, protáhnu feldě perka. našel jsem jí zaparkovanou, celou ulepenou od chmýří, který přišlo ze stromů s tim náhlým létem. naskočila ale holka dobře. jako by vůbec neměla najeto 240 tisíc...
šinu si to Bernauer Strasse směrem k jezerům, zvoní telefon. "čau, tak sem v Berlíně." Láďa. úplně sem na něj zapomněl. je v Neuköllnu, na druhým konci města. z nevinný vyjížďky se stává dobrodružná mise. Felície vzbuzuje pozornost. super, zvedají palec potetovaní pankáči, když stojím na světlech. was ist dass? ptá se mladej Turek z okýnka při popojíždění zácpou. tůůů! troubí klaksony taxikářů, když se ulepená felda chaoticky míhá z pruhu do pruhu přes plné čáry na křižovatkách, ježto si její řidič nevšim, že tenhle pruh je odbočující. pak se ale něco děje, auto začíná brzdit samo od sebe. zjišťuju, že se brzda nevrací. lepí se na destičky. asi to vedro. na Hermannplatz nabírám Láďu a další hodinu se vymotáváme z Neukollnu.nakonec vjíždíme do polí, lesů, voda je krásně vlažná, písečné dno, ve vodě se míhají velké ryby. krása. cesta zpátky už klidná, vlahej vzduch proudí staženými okýnky do mokrých vlasů... zpátky pod dušnou pokličku velkoměsta. i felda je spokojená, brzda se zase vrací.
jinak jinak: čas utíká, nový Hakl přečtený, teď Buninovy povídky, newyorský jazzový rádio, skenování rodinnýho archivu, pozvánky různejch neměckejch organizací na press akce (pošlete nám potvrzení faxem. kdo dneska sakra eště používá fax???)
a včera v noci, vracím se pozdě v noci domů kolem jednoho podniku, typickej Berlín, zevlouni chlastaj v betonový díře s holýma šedivýma stěnama na židlích kolem pingpongovýho stolu, u kterýho se přiopile střídaj... a říkám si: tohle je vono, tohle je ten Berlín, kterej uniká zachycení, kterej se Rudiš snažil popsat a taky Topol a taky Karolína z Respektu na svym blogu, ale kterej je pořád o krok napřed a pořád uniká vystižení a pojmenování, všechny pokusy o zachycení reality jsou o krok pozadu za realitou a tak působí upjatě a konzervativně, to je asi ta sebeobrana Berlína, že ho nejde zachytit. většina se snaží tyhle hmatatelný projevy jenom tradičně POPSAT, bylo by ale třeba přijít se zbrusu novým stylem, aby se to mohlo podařit. jestli vůbec. tak tak.
na závěr pár kousků z rodinného archivu, snad mi to příbuzní prominou.
děda
babička
strejda a teta
sestřenka
máma
vánoce u babičky a dědy
brácha, sestřenka, babička, já. po prvním přijímání, asi. strašnický kostel. vybledlá vzpomínka už dost.
čtvrtek 3. června 2010
good life
Dneska v osum ráno mě probudilo slunce ve tváři (bydlet ve 4. patře má svoje výhody). Eště včera přitom bylo za oknem šedivý lezavo jako u vás. Pomalý vstávání ze sluncem zalitý postele spojený s poslechem rozhlasového životopisu Dany Medřické od mladé dramaturgyně Katky Chvátalové, pak jsem okno otevřel a bylo to tam: léto! Vzpomněl jsem si na slova Baracka Obamy, když vyhrál volby: It has been a long time coming, but finally, change has come to America! Teď piju kafe, poslouchám kompilaci Café Saint Germain Des Prés, ukusuju chleba s domácí marmeládou a pak kouřím cigáro, nebe je modrý... V oknech protějšího domu vyvěsili německé vlajky, asi z radosti zo toho.
Včerejší probuzení bylo taky zvláštní. Probudil jsem se do nového života, dalo by se říct. Do Berlína jsem se totiž z volební návštěvy Čech vrátil nočním přejezdem svojí starou škodou felicií... a to se ukázalo být jako "game changer". Jak jiný bývaly odjezdy do Anglie, kdy jsem na letiště odjížděl s malým batohem, ve kterým byl maximálně tak respekt, aby cabin luggage nevážilo víc než deset kilo! Naložil jsem do felície: bednu zavařenin od mámy, skenr, tašky s oblečením, basu svijan, stativ a velkou fotobrašnu, rádio, stan a karimatku, cyklobrašny, svoje oblíbené hrnky, reprobedýnky, tlačenku, moravský uzený, hořčici, křen, polívky...a hlavně knihy! Největší objev totiž spočívá v tom, že tady v Berlíně mám čas na čtení. Spoustu času. Tolik času už možná mít nikdy v životě nebudu. V Praze nějak v posledních letech nebylo moc chvilek ke čtení. Teď moje berlínská knižnice čítá asi padesát titulů, které jsem nečetl a pyšně chci přečíst. Uvidíme, kolik z nich aspoň otevřu. Především jsem zvědav na Bunina, Pasternaka, Babela, Grina, Pilňaka, které jsem nakoupil u svého dealera v Hloubětíně.
Pocit euforie z toho všeho luxusu se mísí s trochou melancholie. Melancholie proto, že tady někde asi pomalu končí to období, kdy jsem měl všeho všudy dvoje džíny a byl jsem šťastnej. Teď mám auto a dokonce župan! Koudelka by se jen pousmál. Ale co, říkám si. Však ono to taky nemusí trvat věčně. Do chudoby se dá vždycky vrátit! Už chápu, jakou radost musel mít Robinson Crusoe, když jednoho dne na pláži našel v troskách vraku ztroskotané lodi sekyru, pušku, suchary.
Včerejší probuzení bylo taky zvláštní. Probudil jsem se do nového života, dalo by se říct. Do Berlína jsem se totiž z volební návštěvy Čech vrátil nočním přejezdem svojí starou škodou felicií... a to se ukázalo být jako "game changer". Jak jiný bývaly odjezdy do Anglie, kdy jsem na letiště odjížděl s malým batohem, ve kterým byl maximálně tak respekt, aby cabin luggage nevážilo víc než deset kilo! Naložil jsem do felície: bednu zavařenin od mámy, skenr, tašky s oblečením, basu svijan, stativ a velkou fotobrašnu, rádio, stan a karimatku, cyklobrašny, svoje oblíbené hrnky, reprobedýnky, tlačenku, moravský uzený, hořčici, křen, polívky...a hlavně knihy! Největší objev totiž spočívá v tom, že tady v Berlíně mám čas na čtení. Spoustu času. Tolik času už možná mít nikdy v životě nebudu. V Praze nějak v posledních letech nebylo moc chvilek ke čtení. Teď moje berlínská knižnice čítá asi padesát titulů, které jsem nečetl a pyšně chci přečíst. Uvidíme, kolik z nich aspoň otevřu. Především jsem zvědav na Bunina, Pasternaka, Babela, Grina, Pilňaka, které jsem nakoupil u svého dealera v Hloubětíně.
Pocit euforie z toho všeho luxusu se mísí s trochou melancholie. Melancholie proto, že tady někde asi pomalu končí to období, kdy jsem měl všeho všudy dvoje džíny a byl jsem šťastnej. Teď mám auto a dokonce župan! Koudelka by se jen pousmál. Ale co, říkám si. Však ono to taky nemusí trvat věčně. Do chudoby se dá vždycky vrátit! Už chápu, jakou radost musel mít Robinson Crusoe, když jednoho dne na pláži našel v troskách vraku ztroskotané lodi sekyru, pušku, suchary.
středa 2. června 2010
jaro v berlíně
TADY je link, na který je třeba kliknout, jinak je to malý a neni nic vidět. HERE is the link you need to click on, otherwise it is too small and you cannot see a thing.
jinak se jedná o moje první berlínské snímky zachycené na materiál drogeristické firmy schlecker a vyvolané v její provozovně. fotky vznikly behěm jedné z prvních procházek. byl první máj, celé město se koncentrovalo na kreuzbergu a neukollnu a na prenzlebergu pochodovali náckové a čekalo se až se začnou prát výtržníci s policií jako každý rok. chtěl jsem z toho utýct a tak jsem se vydal do parku u židovskýho hřbitova na kopec, jeden z mála berlínských kopců ve čtvrti pankow... nebyl úmysl vytvořit takhle smutnou črtu, to se to samo nějak tak poskládalo...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)