Londýneček

hrozně dlouho jsem přemejšlel, že k tomu napíšu nějakej text. popisky. ony ty fotky ale nakonec mluví za sebe. pak sem taky uvažoval vybrat nějakou hezkou větu z těch zápisků, co jsem v různých vypjatě intenzivních stavech v londýnském metru a v hospodách a v posteli tu a tam naškrábal na kus papíru. tak jsem je shromáždil na jedno místo a ono tam toho kupodivu moc moudrého není.

fotky jsou TADY.
(je třeba kliknout vpravo nahoře na fullscreen)


ale jeden přepis sem stejně dám. no zábrana to neni... ale deníky maj stejně něco do sebe. hlavně když vim, že to tu stejně NIKDO nečte, cha!


Nejlepší, krásný podvečerní focení na elephant & castle. Vychozenej, dvě muzea za sebou, hladovej a po kafi, vychytával jsem si DETAILY, protože ty mě teď zajímaj. Okamžik už pro mě ztratil sílu, je moc vykalkulovanej, detail, to je výtvarno, chci se přes něj vrátit k focení.
Jeden moment jsem nechal možná zbytečně uplavat. V Bank of England muzeu si děti potěžkávaj cihlu zlata. Možný návrat TO ZLATO. Je to hra.

V cizím městě je třeba nespěchat, zažít si nudné, klidné, prázdné dni, kdy se neděje vůbec nic. Tím se člověk z turisty stává obyvatelem toho města.

Krásný, voňavý jarní večer. Do ticha se náhle jakoby zblízka od laviček ozve šepot kluků, co tam kouří jointa, na hřišti, modrým večerem projede svítící vláček, v něm malinké postavičky.
Ráno – s rozvázanýma keckama a vlasama mokrýma ze sprchy k Afgháncům pro mlíko, ve vzduchu páchne zemědělskej smrad.

...

Všichni kolem mě v Londýně se zaháčkovávaj do různejch džobů (zajímavejch, ale stále to jakoby neni ono) a složitejch vztahů, melodramatickejch, to aby bylo co řešit asi, aby se něco dělo.
Dneska ráno mi v Hackney Wick na mostku přes kanál o svym novym džobu řekla Camila, bude dělat noviny pro brazilský přistěhovalce. Chvíli jsem jí záviděl. Pak jsme se rozloučili. Šel jsem tou krajinou plnou železa a plotů a skladišť, všechno zplihlé deštěm, zdi z cihel bičoval vítr, listy už hnědý nalepený na asfaltu, pak ve vlaku kolem trati šedej bílej den, do toho vyčuhovaly křoviska, mokrý a ubohý, ale aspoň nějaká příroda ve městě, z vlaku metra, taky hromady zmoklý hlíny, z přestaveb a výkopů podél dráhy...
Pořád jsem ještě záviděl, nechci utéct vždycky, když to začíná bejt zajímavý?

Bolí mě hlava, křoustl jsem bradou o zem na tý dinner party u Káti ve městečku, kam jsem vůbec nechtěl jít... zkoušel jsem breakovou figuru... už nejsem gumovej jako před deseti lety...

Odřek jsem to, měl jsem depku jako člověk mívá, když jeden nebo dva dni nepije, hroznej stesk po ..., prohlížení starých fotek dokonce... nečinný ležení celej den... naštěstí do pokoje vtrhl Lukáš, s pytlem masa, hovězího, který bylo třeba naporcovat...
Bylo to krvavý a napůl zmrzlý, dával jsem to do igelitek...pak se objevil Ozzy, Kirgiz... měl jsem zmrzlý prsty od krve... to Lukáš přines, vysvětlil jsem, pochopil, hned že uvaří maso po kavkazsku, na cibuli a víně, tak jo, sedíme pak i Lukáš, snažíme se hrát scénku chlapi si udělaj maso a pokecaj... volá Káťa...dorazim pozdějc... kluci vyzvídaj, za jakou holkou jedu...ukazuju jim fotky skladu s městem uvnitř, Ozy hned plánuje, jak s tím bude v Kazachstánu podnikat, vyrábět to jako bydlení pro studenty...směju se.

Pak je to fajn, Řekyně, Dina, blonďatá Maria, černovlasá Cristina, jsou krásný, Mariana je zas vtipná a chytrá, s velkou hlavou a kudrnatýma vlasama, pozitivní typ bez pózy, bezprostřední péro trošku, Káťa, maj novou houpačku, občas se někdo vznáší nad stolem, jeden přiopilej bavící Němec intelektuál. „Jsme tady samí bílí middle class. Žádní Afričani“, trochu moralista. Jeden Rakušan vousatej rádoby světák s americkym přízvukem, jinak spíš podivín, Anglán, co neví co dál, pije vodku, na všechno má odpověď, cool frázi alá Hemingway (sportovec, studoval trochu žurnalistiky), snaží se zapadnout, ale nedaří se moc, později v noci zasedne za latpop a přizná barvu – hraje Robbieho Williamse a procítěně, tiše pro sebe si ho zpívá... kýčař z mainstreamu zabloudil přes kámoše mezi umělce... a co je to vlastně za umělce? Dina dělá scénografku, snaží se prosadit, fajn, šikovná snílka. Maria je trochu namyšlená, lehce rozmazlená hezká holka, co chce bejt hodně drsná, ale neni nad tim, dělá malbu a nějakej konceptuál video art na způsob Vianova piankoktejlu, akorát s jídlem.
Colin... to vlastně není umělec...vystudoval teologii a teď, strašně mladej, bydlí se čtyřma holkama a je z toho vyplesklej...ale dobrej kluk, chytrej, nepřetvařuje se, klasicky anglicky milej ale taky. A Mariana, ta tu přistála jaksi omylem.

Večer doma u mátovýho čaje... už nepít... naučit se chodit na večírky bez pití...najednou zas chci zmizet, všichni kolem se upevňujou, jen já piju a procházim se s nezájmem nad kariérou tim světem fascinován jako Kapuscinski, padám při brejku na bradu jako šašek.