pohlednice z Nelahozevsi

Po několikaměsíčním domlouvání jsem konečně navštívil Martina a Kristýnu. Jel jsem za nimi do Nelahozevsi vlakem z Masaryčky. Byl to courák, stavěl v každé zastávce, např. i v "Holešovice zastávka", kde jsem nikdy nebyl. Někdy bych tam chtěl vystoupit, uprostřed pustých rumišť. Další kus Berlína v Praze.
Sledoval jsem šedou nedělní krajinu za sklem. Bubeneč, Roztoky, Řež, Kralupy...jedním okem pozoroval podzimní Vltavu, druhým si četl Cesty na Sibiř od Ryšavýho, do kterých jsem zažraný už týden, šetřím si je.
Martin mi přišel naproti na malé nelahozevské nádraží. Neviděli jsme se dva roky, naposled v Berlíně. Mají domek nedaleko trati, ze zahrady jsou vidět vlaky. Kristýna už připravovala gril. Martin mi ukazoval, jak starý dům opravil; prostornou bílou světnici, kuchyň, koupelnu, vše minimalistické, vkusné, citlivé. Drobné, chudé dekorace, civilnost, čistota, preciznost. Šel z toho na mě klid. Cítil jsem se dobře. Cítím se dobře už od pátečního rána, kdy jsem se Standou Š. stál na terase na slunci, a když zašlo za mrak, řekl jsem, že to bylo dokonalé, ale teď s tím mrakem už není a Standa mi řekl "Hope, nebuď tak normativní, nesnaž se ten svět měnit". Nevím, jestli je to moudro, se kterým se dá žít, ale poslední dva dni mi zpříjemnilo.
Martin mi ukazoval stodolu, kterou vlastnoručně postavili. Na ní krásné zámkové keramické tašky jako skládačka puzzle.
Ale nejlepší ze všeho byla zahrada stoupající prudce do kopce. Domek stojí v rovině na úpatí svahu, který se zvedá strmě nahoru do výšky aspoň třiceti metrů. Svah je schodovitý a porostlý travou a stromy: sakurami, jabloňkami, broskvemi, meruňkami, všemu al dominuje vzrostlý ořešák. Teď v listopadu se topil v louži hnědého listí a spadaných ořechů.
Vyškrábali jsme se nahoru a otevřel se nám rozhled do kraje. Nádraží s dlouhými nákladními vlaky, travnaté fotbalové hřiště a řeka byly na dosah ruky, hned za nimi pak jakýsi industriální zámeček z bílého plechu s mnoha stříškami a vížkami, který Martin označil za elektrárnu. A za tím vším se rozprostíraly komíny, věže a haly rafinérií, okolí Kralup, naftové srdce republiky.
Bylo to hezké, jako na rozhledně. Kdyby byl sníh, z kopce bychom se mohli prudce rozjet dolů jako po sjezdovce. Musel jsem uznat, že to tu mají dobré. Tady prohlídka končila a Martin se zeptal, co já.
No co já, já jsem se zasekl a jsem pořád stejně nedospělej, akorát už jsem o něco starší, žiju ale furt stejně, řek jsem, Martin pokýval, vždyť já taky, ale tys tady něco vybudoval, namítl jsem, nene, to neni žádný budování, to si tady jen tak hrajeme, abych měl pocit, že mým úsilím něco vzniká, protože všechno, co jsem dosud dělal, bylo více méně virtuální a docela to funguje, musím říct, povídal cestou dolů, ale podle mě to budování stejně bylo, já jsem to schvaloval a cenil, jak to tady kultivuje, sám bych ale ničeho podobného nebyl schopen, neměl bych k tomu vztah, dost šikovnosti, odpovědnosti a trpělivosti. Já jsem tak na to ukořisťování drobných historek, které se pak dají vyprávět a kterým se lidé někdy zasmějí, především jejich trapnému hrdinovi - mně.
Kristýna stála u grilu. Maso už měla hotové, k němu na ohni opékala na plátky nakrájené brambory potřené olejem. Jedli jsme pak vevnitř a zapíjeli vše pivem, vylo to výborné. S jídlem ze mě spadla počáteční ostýchavost, začal jsem vyprávět historku o tom, jak jsem se vyspal s L. a běžela nám k tomu Zvětšenina od Antonioniho. Pak jsem ještě přidal ozkoušenou o kryse v našem berlénském bytě na Prenzlbergu, u obou se Kristýna i Martin smáli, "musíme to zfilmovat," říkal nadšeně Martin. Věděl jsem, že to nezfilmujeme, ale měl jsem radost, že se jim historky líbí. Cítil jsem, že jimi platím za pohoštění, vyvažuji jejich krásný dům, jejich krásný vztah, jejich trochu usedlý život. Ta role mi vyhovovala, i když jsem věděl, že z šedivé průměrnosti mě tahá jen těch pár historek. Pili jsme kubánský rum a kávu, pak jsem dostal pytlík jablek a ořechů. V šest už začali být manželé nesví, začli se balit k odjezdu. Rozloučili jsme se v sedm večer, když mě vyhodili na metru na Proseku.
Taď ležím v posteli, piju čaj, chrchlám, něco na mě možná leze, a vzpomínám na tu vyhlídku z ovocného sadu na nádraží, řeku a průmyslovou krajinu. A jak to píšu, říkám si, že si sice nevymýšlím, ale tu realitu překrucuju a stylizuju po svým, takže z toho sepsáním nakonec vznikne něco úplně jinýho, než co se stalo.