na, wie gehts...

Do Berlína jsem přijel v půlce dubna s tím, že zůstanu do konce jara a pak se uvidí. Ani jsem si nevšiml, kdy jaro skončilo a začalo léto. Tentokrát jsem měl jasno: Na konci léta se sbalím a vrátím se domů! Jenže pak byl najednou podzim, já kráčel zavrtaný do bundesvérbundy po Oderberger Strasse a přemýšlel, co dál se životem. Ostatní na tom byli podobně. S ipody v uších a kloboučky na hlavách zamyšleně bloumali po Prenzlauer Bergu a přitom ucucávali čaj mathé ze skleněných lahví s obrázkem mexičana na etiketě. Foukal studený vítr a ve vzduchu byla vůbec poprvé cítit vůně spálených briket. Slunce zalezlo za blok činžáků a ulice Berlína ovládl mrazivý večer.