Text místo autorského medailonku k výstavě fotografií v Rýmařově
Václav T. pro mě byl docela dlouhou dobu jenom „ten kluk z internetu“. Když jsem na něj na síti narazil, fotil více méně svůj deník. Na těch fotkách byli jeho kamarádi - kluci z indie kapel a jejich holky, Václavova máma, divný existence, kuchyňský zátišíčka, krajinky s auty, nápisy v obchodech, každodennost. Měl jsem z těch fotek pocit, že bychom si mohli rozumět.
Osobně jsme se potkali až ve Zlíně, v podzemí bývalé nemocnice. Náš společný známý tu organizoval výstavu, které jsme se oba účastnili několika printy. Vašek právě věšel velkou fotku svého penisu, když jsem vstoupil do místnosti. Vypadal undergroundověji, než jsem si ho představoval, ale jinak mě nezklamal. Opili jsme se spolu na vernisáži, komentovali holky, přespali u kamaráda v Baťově domku, ráno si koupili gothaj a společně odjeli odpoledním vlakem. Václav vystoupil už v Otrokovicích, protože tehdy bydlel v Brně, já jel až do Prahy.
Pak se Vašek rozešel se svojí holkou (nebo se ona rozešla s ním?) a přestěhoval se do Prahy. Přijel autobusem Student Agency s kytarou, bez peněz a bez plánu, ale s naivním cílem dostat se „blíž ke středu“. Prostě jako správný půlnoční kovboj.
Od té doby se pravidelně scházíme v hospodě Malá ryba, kde mi Venca u piva líčí, jak se mu to daří. Poslouchám historky o Hance 1, Hance 2 a Hance 3, které se potkávají, takže mi musí pořád připomínat, která je která. Vypráví, jak šel na schůzku pražských surrealistů, ale jako nováček směl sedět pouze u stolu surrealistů-juniorů, kde to byla celkem nuda. Nebo o tom, jak nahý pózuje sochařům na akademii. Někdy s sebou do hospody přivede svého kamaráda z Ostravy, který má ulomený zub a nadává mi, že jsem pražskej spokoš. Anebo mlčenlivého hubeňoura z Prahy, o kterém mi později prozradil, že chodí česat kočky do útulku kdesi v Bohnicích. Častým tématem je taky stěhování: jednou kvůli nesnesitelné maďarské holce, jindy kvůli despotické bytné, která mu měří, kolikrát denně si napustí horkou vanu. Jednou z Václavových výhod je, že ho jde do hospody vytáhnout skoro pokaždé, protože do práce skoro nechodí. Odmítne jedině tehdy, když má rande nebo zkouší s kapelou.
Celou tu dobu Vašek fotí. Fotí na film a ke mně si chodí půjčovat skenr na negativy. Půjčuje si ho a vrací tak často, že ho u mě nechává rovnou s batohem, ve kterém ho přinesl. Má totiž slušnou spotřebu. Fotí denně, má na to spoustu času. Foťák u sebe má vždycky alespoň jeden. Podivuje se, jak můžu chodit bez aparátu. „A co kdyby tady teď vypadla z náklaďáku velryba,“ řekl mi několikrát.
Některý Vaškovy fotky z pražského období znám z vyprávění, třeba bytnou. Jiné mi prozrazují, kde se celé ty dni toulá. Zátiší s igelitkou Lidl, na které leží opečený buřt. Nádržka se žlutou limonádou v cukrárně. Rozjedený talíř s chlebem a sýrem. Kluci z kapely při nahrávání desky v obýváku plném špinavých ponožek. Dělám si z Vaška legraci, že je chudý, romantický básník na periferii divokého kapitalismu, ale fakt je ten, že mu závidím. Ten volný čas, tu svobodu potulovat se po Praze a lovit si ty svoje políčka.
Teď jak si to po sobě čtu, uvědomuji si, že z toho Venca vychází trošku až nespravedlivě dobře! Jako herec když umře a všichni o něm říkaj „byl to velkej herec, ale hlavně obrovskej člověk“, i když třeba dělal za života pěkný prasárny. Je to tím, že jsem byl před chvílí na józe a po józe já jsem dycinky takovej sluníčkovej. Takže to uzavřu tím, že napíšu Venca je dobrej fotograf ale hlavně obrovskej člověk a vy už víte, jak si to máte přebrat, smajlík.
Vencovy fotky:
TADY
